Protože jsem se naposled cítila nesvá, že jsem skončila tak úsečně, vytahuji nyní druhou hlubokou várnici visící kultury.

Nejprve k chlápkovi, který si říká Duncan Higgins. Jeho šestnácti sty miniaturami polepili zdi v Českém centru. Reflektují minulost i současnost (a nejspíš taky budoucnost, nevyhynou-li syrově inspirativní domorodci, poněvadž Duncan prý chystá další stovky minimaleb) Soloveckých ostrovů v Bílém moři, které inspirovaly Solženicyna k dílu Souostroví Gulag. Proč asi.

Před prvním gulagem byli na tomhle svatém souostroví mniši, pak klášter, pevnost a vězení. A pak taky ta příroda.

Všechny malby jsou svázané omrzlými ostrovními náměty a rozměrem deset krát sedm a půl centrimetrů do jedné poněkud mrazivé koláže se zimničním názvem “unloud”. Některé z nich navíc, seřazené vedle sebe, vypadaly dokonce jako zanimovaný film, který se horečně rozběhl podél zdi. Akorát někdy to byl takový ten intelektuální film, na kterém nebylo nic vidět, protože sestával ze série různě flekatých sněžně bílých.

Nějaká hladová návštěvnice se snažila “zprovoznit” doplňkovou videoprojekci. I mě chtěla zatáhnout do hrátek s čudlíky. “Víte, tohle všechno na zdech je na mě hrozně malý, takže bych docela ocenila, kdyby to video fungovalo, že bych aspoň něco pořádného viděla.” Nemyslím, že ještě někdy uslyším na výstavě miniatur originálnější proslov.

Po mně se ještě pokusila zverbovat nějakého galantního staříka, ale poté, co jí ani ten nedokázal pomoci, zaprskala jako zbloudilá střela a vyšuměla. Když jsem osaměla, koukala jsem se na to video. Ono totiž fungovalo – akorát že to byl zarputile nehybný kdo s koho záběr na stoickou až mrtvou vesnici pod sněhem. Jen v jistém nestřeženém okamžiku prošel za plotem jeden pantáta a zachmýřilo se suché listí na větvi.

Následně jsem chtěla do Francouzského institutu, kde se vystavoval další jednosvětový projekt Laughter and Forgetting, jak to kurátor vysosal z Kunderova žaludku. Jenomže ten institut nemám ráda, protože uvnitř to vypadá jako u soukromého francouzského zubaře, který si za pacienty vybírá jenom ty, co je rozbolel zub při četbě Penězokazů.

Paralyzujícím světem akronymů jsem nakonec dobloudila až k Novoměstské radnici, kde zůstala davy i jedinci zcela zapomenutá Škaredá středa. Vojáci tam vystavují fotky, které na Valentýna roku 1945 udělal Stanislav Maršál, když Prahu omylem zbombardovaly americké síly. Opuštěný pan pokladník byl nadšen, že mu přišel zákazník, pročež byl velice milý a pohostinný.

Výborný nápad měl ten, kdo nafotil tytéž úhly Prahy jako tehdy fotograf Maršál. Kromě všech těch strašlivých aspektů čítajících rozvaliny, torza těl, prach a strach mě nadchlo, že spousta zídek, nároží a věží zůstala nezměněna. Jo a taky tam ležela bomba! Motivovala mě až tak, že si asi vyrobím cedulku Blindgänger. Lebensgefahr! (Nevybuchlá. Životu nebezpečno!) a dám si ji na tašku.