Moje druhá povídka, kterou jsem tak jako ostatní géniové přednesla na tvůrčím semináři. Asi proto, že realistická může být jen melodramatická příhoda z vesnické samoobsluhy, opět jsem si vyslechla komentář o záhadnostech a surreálnostech. Začínám se tam tím velmi, i když perverzně bavit. Ačkoli jinak je to vesměs až na pár výjimek seminář tvůrčího zmaru.

(Téma: Jeden za všechny, všichni za jednoho)

Vřed - vřed se vyznačuje tvorbou ložisek hnisu v podkoží. Zpočátku se vytvoří tvrdý, vystouplý nebo naběhlý okrsek na kůži, částečně začervenalý. Později se začne pod povrchem kůže tvořit hnis. Vřed později zpravidla praskne a hnis vyteče.

Zelené světlo zářivek šplíchá na prošlapané linoleum. Kohokoli, kdo by se na tiše rozbouřené chodbě teď zjevil, by stáhly k zemi kruhy pod očima. Zakyslý puch a vzdálené vytí. Obrovské hodiny trčí ze stropu jako nezatažený podvozek letadla, které přistálo nestandardně zle. Jejich ručička sebou každou minutu hlasitě škubne a pak se ošije ze strachu, že na sebe svalila něčí zlostnou pozornost. Uklidní se přibližně za patnáct sekund. A za čtyřicet pět dalších ji znovu zalije a na moment přidusí děs, který páchne po sirupu. Stejně si nemůže pomoct. Je to pud. Nutkání. Jako škytavka nebo víra v Boha. Hodiny jsou její bludný kruh.

Je za deset minut půl druhé. Takový milý čas, kdy už není pozdě, ale není ještě brzo. Mám to rád. Vycházím na svou pravidelnou noční obhlídku po pavilónech. Napravo jsou kóje těch, kterým říkám poutníci. I teď je slyším, jak svými kroky drásají přidělené metry na cáry. Přecházejí ode zdi ke zdi, dokud nepadnou slabostí. S oblibou jim natírám chodidla barvami, a když odejdou do věčných chodeb, prohlížím a fotím si jejich nervové mapy na podlaze.

Říkám si Správce. Jsem hlídač. Hlídač vředů. Hlídám lidi, kteří mi propadli, a čekám, až prasknou. Pak vyklidím kóji. Kdysi jsem choval králíky.

Diagnóza – šílenství, nepříčetnost, blouznění, patologická představivost, abnormální ironie. Posílají je přímo z internačního tábora. Nevím přesně, co tam s nimi dělají. Myslím, že se je snaží léčit. Ale hádám, že je to dosti marná věc. Já dostávám všechny vadné exempláře. A ten proud nikdy nevysychá. Když se tenčí, vyrážím na sběr sám. Mám praxi, vyznám se.

Jsou hrozbou pro náš systém. Jsou zaníceným výrůstkem na kůži naší takřka dokonalé společnosti a já bráním svět, který chce žít radostně a pozitivně a bez vředů. Kroužím kolem něj s lampičkou v ruce a rozháním stíny na gigantické precizní tváři. Tady nikomu neublíží. Na stíny mám lapače. A já je mám docela rád – jsou to má plátna, má inspirace, moje volná pole, na nichž působím. Orám. Jsou tu a nikdo jim není blíž než já. To já inspiruju jejich chlupy, aby stály hrůzou. Ví o mně.

Po letech tady poznám už pokradmou smrt po první bouli. Vydouvá se na těle jako zatraceně vzrušující příslib. A každý se tu dřív nebo později vyboulí.

Na konci tohoto patra mám speciální komoru pro Křiklouna. Jsou tady různé typy – kromě poutníků třeba apatičtí zírači nebo baletky, které zavírám do kójí ve sklepě. Baletky jim říkám, protože balancují na hraně od sebevraždy. Někteří se zhroutí před činem, ti úspěšnější po. Měl jsem tu jednoho nesmírně šikovného, z holé cely vykouzlil důmyslný smrtící aparát volně na motivy dětského návodu na vytrhnutí vyviklaného zubu provázkem přivázaným ke klice. Jo, tomu jsem tehdy omylem asistoval.

Ale Křikloun je jediný. Stále neumírá, čímž mě každý den udivuje. Každý den odvahu. Celé noci vřeští, a když se mu hlasivky skroutí do zmačkané koule a odplazí se škvírou pode dveřmi, nekonečné hodiny bubnuje.

Teď vyje. Až míra jeho vytrvalosti překročí a předežene míru mé velkorysosti, nejspíš se ho zbavím. I když to bude škoda, protože jeho přirozená vytrvalost se mi líbí. Jenže já mám jako každý rád klid na práci.

Za týden vězeň uteče. Venku bude pršet a on na sebe nechá kapky dopadat. Vyslechne do ticha a bude mlčet.

Za rok hlídače zabije. Vymáčkne mu mozek. Vřed se musí nejdřív vymáčknout, aby se začal hojit.