“Proč jsme si taky nenamalovaly blesk? Už jsem tu potkala plno lidí s bleskem,” nadhodila nějaká osoba přede mnou směrem ke své kolegyni za mnou, odhrnula si ofinu a názorně poklepala na své nevinné, docela nezjizveně vyhlížející čelo. Poklepala jsem si pokradmu na to svoje – kdo by se asi tak mohl chtít znát zrovna k Harrymu, nejblbější postavě celé heptalogie. Všechny tři jsme stály v nekonečné řadě, která se plazila jako ošklivec Nagini od záchodů kolem umyvadel až na chodbu. Svorně jsme zadržovaly vzrušení a moč. Byla tu půlnoční premiéra posledního Potteráka!

Druhý had, který se ale nechtěl ani tak vyprázdnit, jako spíš nažrat, se táhl k pultu s kinoblafy, kde se ovšem tentokrát prodávaly pod pultem taky kapesníčky pro chvilky dojetí, jichž, jak se tušilo, bude ve filmu dost pro každého, bez ohledu na to, které straně kdo fandí.

Vlezli jsme dovnitř. Navzdory tomu, že asi neznám většího kritika potterfilmů (který ale zároveň má rád potterknihy), zazdálo se citlivému Máchomužíkovi, že atmosféra v sále je, vzhledem k výlučnosti okamžiku, přeci jen trochu unylá a poněkud málo jiskří, a pokusil se ji proto vybudit několika vášnivými pokřiky. Hned potom radši zhasli, zhlédli jsme upoutávky na tři obskurní hollywoodské velkofilmy, někdo si příšerně usral a mohlo se začít.

Když z plátna vykoukl sekáč Voldemort, který se k mé radosti díl za dílem utěšeně čím dál víc podobá Ralphu Fiennesovi, který ho náhodou hraje, mladý pár zprostřed naší řady na něj chvíli nedůvěřivě koukal, neboť se mu zazdálo, že je na objednané 3D poněkud málo vypuklý, ale přesto ještě velkoryse čekal, jestli se třeba nedovypukne. Když se tak nestalo, ba navíc se objevil taky Pottřík a nebyl plochý o nic méně (i když podle mě je i 3D na plochost Radcliffovy role a jejího ztvárnění krátké), pár odvážně pojal podezření, že se nachází v blbém sále. Takových lidí, kteří se v euforii netrefili do těch správných ze dvou dveří, bloudilo toho večera přítmím povícero. Podle trojice zcela náhodně vybraných slečen se pro ně mezi námi ujalo spontánní označení “3D kravky”. Naštěstí se po nich už neukázali žádní joudové mužského pohlaví, pročež jsme naše neprozíravě, neboť fatálně příznakové označení nemuseli nijak modifikovat. 🙂

Pokud jde o samotný film, jsem ráda, že nemusím psát recenzi (a vymýšlet k ní nějaký skvostný titulek typu idnes: “Nehledejte mouchy, poslední Potterova bitva je prostě dobrá”). Takže mám jenom pár poznámek. V reakci na výše zmíněný titulek je třeba především podotknout, že to, co byste ve filmu mohli najít, nejsou dvě ospalé mušky octomilky, nýbrž sešikované stádo krvelačných masařek, které vám hledání značně usnadní, neboť se na vás z plátna právě řítí s náručí plnou bomb hnojůvek a s rudýma očima, z nichž šlehá šílenství…a trapnost. Z části za to můžou výkony “dětských” herců, které někdy, přísahám, připomínají záběry ze syrového dokumentu o narůstající demenci mladistvých. Shodou okolností vůbec nejhůř hrajou obě Potterovy ženy – platonická šikmooká ex Čo, kterou chtěl ve čtverce, a potom jeho osudová Ginny, jejíž aktivita se většinou omezuje na to, že poklusem, který připomíná třínohou lamu, vběhne do nějaké scény a potom KOUKÁ. Jako třínohá lama. Toto omezení je, paradoxně, k dobru věci, protože navzdory všemu, co bychom na ní mohli kritizovat, je její výkon dost konzistentní, takže když navíc náhodou promluví, zní to…jako když třínohá lama flusne. Talenty obou slečen pak dokonale vyniknou ve scéně, kdy Harry a jeho dva poskoci projdou tajnou chodbou a vynoří se v Bradavicích uprostřed skvadry svých věrných spolužáků, které by taktní eufemista popsal v tu chvíli jako přinejmenším rozpačité. Osobně si ale dokážu představit, že by mi taky bylo nemírně trapně, kdyby se mi v místnosti zjevil mačo Potter trumbera, takže z tohohle pohledu bych ostatní herce pochopit dokázala.

S Ginny mimochodem souvisí další vlezlý a otravný masařčí aspekt celého díla. Tím mám na mysli horoucí teenagerskou LÁSKU, která samozřejmě nezadržitelně propukala i v dílech předchozích, kde ale na ni byl – když ne chuť – tak alespoň čas. V posledním díle už tyhle excesy nejsou ničím jiným než reklamními vložkami určenými jako úlitba jakýmsi autodémonům imaginárního dospívajícího diváka.

Klasický mrak(omor) debat se taky pokaždé vznáší nad otázkou naplnění vztahu mezi filmem a předlohou. K tomu musím tentokrát víc než kdy dřív důrazně říct, že to nejlepší, co dotyčný film mohlo potkat, byla jeho knižní předloha. Takřka všechny scény, které se buď úplně nově zrodily, nebo nenapravitelně zdeformovaly v mimózních myslích scenáristů, jejich uhrovitých asistentů a všech dalších, kteří se při kolektivním brainwashingu rozhodli přispět svou troškou cracku do mlýna, jsou debilní, a nadto (nebo proto) postrádají smysl. Stejně tak postrádá smysl, když se z filmu vypustí, že Lupin a Tonksová si pořídili synátora, ale když pak ve filmu oba zemřou (spoiler! spoiler!) a Lupin se Harrymu zjeví s ostatními duchy, Harry mu bez okolků slíbí, že se o prďocha postará. Asi že si filmový Harry prozřetelně předem přečet’ knížku.

Konec filmu je pak potřísněn maximálně vyhoněnou katarzí, která se táhne tak, aby nám před vlhkýma očima stihlo proběhnout všech sedm předchozích kusů. Mně tamtudy prošly i všechny pauzy na záchod. Na závěr ovšem musím říct, že když se na chviličku podařilo všechny ty masařky odehnat, objevilo se čas od času ono libové masíčko, do kterého předtím kadily. Takovým masitým kouskem byl třeba perfektní Gringottovic skřet, osvobozený drak, Hermiona v kůži Belatrix, Ronova osobitá hadí promluva, oživlé bradavické sochy nebo okamžik, kdy se kolem Bradavic uzavíral obrovský ochranný štít (tehdy jsem opravdu pocítila mohutnost chvíle). No a nebo epický letecký záběr kolem dokola vrcholku kopce, na němž se antikoncepční Harry s Ronem svlíkají z promočených triček. To byla svým způsobem taky mohutnost chvíle. A za takové chvilky to asi přeci jen trošku stojí. 😉