Ples gymnázia, jemuž jsem obětovala čtyři roky svého oduševnělého žertování, proběhl radostně mimo jiné také proto, že byl prost víceméně všeho žalostného slovního vyprazdňování a upocených sbližovacích pohybů. Mé ekologické touhy a sklony, které se samovolně uvolňují do ovzduší po třetím vínu a soustředěně naleptávají kompaktnost okolního prostředí, mě sice táhly k zemi, kde bych se v souladu se zákonitostmi matky přírody společensky rozložila, ale odolávala jsem a hrdinsky levitovala v povznesené náladě mezi nebem a parketami.

Velkolepými chodbami přiopraveného zámku se brodily mohutné skvělé róby, jejichž spodní lemy se při troše štěstí ostentativně míjely, v horším případě do sebe narážely jako litosférické desky v horotvorném rozpuku. Mezi nimi se prohánělo nenápadné hejno černých sak, které sborově zakmitalo ploutvemi, kdykoli se v davu zablýskly čelisti fotoaparátu, a skrylo se v chaluhách ze třpytivých kusů ženských protějšků.

Upadla jsem právě elegantně do důvěrné intelektuální výměny tělesných pocitů s maturantem Votesem, neboť jsem ohromeně zjistila, že má zvláštní cit pro laskavé úvahy o domácí politické scéně, když tu nás přerušili dva neznámí chlapci. Později jsem o nich s dojetím mluvila ve značně rozvitých souvětích jako o mých drahých šibalech, nicméně v daný moment prohodila jsem cosi významného o fanatickém lesku v jejich očích. Avšak doprovodila jsem je neohroženě k baru, kde se mi nesměle odhalili. Ač mě oba tito roztomilci neviděli bezmála pár let od posledního tábora, kde se, mladičcí, pokoušeli stylizovat do rolí instruktorů daleko více než my, vehementně dorůstající, do role zálesáckého stáda, s úsměvem zhodnotili, že jsem se vůbec nezměnila. Snadným výpočtem lze tedy dojít k osvěžujícímu závěru, že vypadám stejně jako přibližně ve třinácti letech.

Bylo to překrásné setkání. Zatímco jsem oživovala svůj vyražený dech, který se v jediném momentu pokusil o trojité salto s pěti vruty, aniž by předem tušil, že při dopadu se mu sukně vyhrne až do pasu, vytasili se se všemi sexistickými písničkami, jejichž zrody podnítily fyzické předpoklady tehdejších zálesákyň ke zdařilému přežití v divočině. Hovořili jsme o životě. Nikterak bodře. Dokud jednoho z mých starých známých nenalezla jeho stíhací letecká jednotka. S maturantem Votesem jsem pak pokojně korzovala pod klenbami, než se uvolnil gauč.

Mí přátelé vyhráli utěšeně ošklivý kalendář a soupravu pro kuchyň, což se stalo zdrojem vyšinutého veselí zvláště poté, co se vysněné hrnce přetransformovaly na realitu rudého kompletu kuchyňských chňapek se svůdnými motivy poddimenzovaných krav.

Zimní palác jsme opustili dávno po prvním výstřelu revoluce.*