Druhý fejeton na dané téma

Lidé jsou národ nevděčný, odmlouvavý a neposlušný. Noc za nocí je zdolávána kolektivním úsilím budíků, aby mohlo nastat ráno, a přesto se budíky těší jedné z nejhorších možných pověstí. Ačkoli celou dobu loajálně tikají a v přesně stanovený čas se zuřivě rozeštkají, vskutku málokdo je má v oblibě.

Ony jsou to vlastně nebojácné chudinky. Ať se snaží zavděčit, seč jen mohou, nikdy se zasloužené pochvaly nedočkají. Namísto mzdy za kvalitně provedenou práci shrábnou ránu po hlavě, když si pusu zuby nehty drží, stihne je kolikrát ještě mnohem horší trest ? ?Proč jsi nezazvonil, ďáblův přelude?? – odmrštění přeludu do některého z rohů pokoje ? křach ? dlouhé ticho. Věru, bídný život si budíky odměřují.

Přiznávám, že vlastním přeludy čtyři. Postupně se u mě hromadily všechny ty, s nimiž nebyli ostatní rodinní příslušníci spokojeni, protože svou službu vykonávaly příliš srdnatě. Na nočním stolku mi teď každé ráno koncertují největší esa ve svém oboru. Všechno začíná zářivě růžovým zázrakem, který dřív probouzel mého sourozence drásajícím řevem rozčíleného slona. Na jeho hromování odpovídá anglický duhový elegán se svým jemným upozorněním, že je six o´clock a nejvyšší čas vstávat. Během několika okamžiků vstupuje do dialogu přesluhující veterán s natahovacím klíčkem. Ten mu potupně trčí ze zadnice.

Po trojhlasé předehře se slova ujímá asertivní budík na mobilním telefonu, který je v přesně vypočítaných intervalech následován stádem upomínek, jež vykřikují úderná hesla jako ?Vstávej!?, ?Dělej!?, ?Haló!? nebo ?Aaaaaa!?.

V tuto chvíli už se čas zpravidla nebezpečně nachyluje, proto mívám v záloze ještě poslední triumf. Tím by měl být můj pracující rodič, jehož snům mezitím zasadil kravál ozývající se z mého pokoje smrtelnou ránu. K mé smůle se ale po ránu nachází ve stavu, v němž si nevzpomíná, že by kdy zplodil nějaké dítě, natož aby ho napadlo, že jedno takové povedené dítě potřebuje probudit. K podobným úvahám se většinou jeho znavený mozek dovleče ve chvíli, kdy školní autobus vyjíždí z nádraží.

Naše profesorka odmítá uznávat ?Zaspala? za adekvátní omluvu a ve své dennodenní rétorice našim hlavám zdůrazňuje, že povinností studenta je zařídit se tak, aby se prostě nemohlo přihodit, že se zaspí. Neuvědomuje si přitom, jaké úsilí někteří studenti a jejich budíky při snažném zařizování vynaloží a přec jejich snahy přijdou vniveč. Jest ovšem pravda, že kdyby mě z postele vyháněla ona sama, nepotřebovala bych zřejmě budík ani jeden. S takovou vidinou rána bych ale s největší pravděpodobností ani neusnula.

Tak a jak si můžu vybrat, který výtvor se odvážím donést do školy? Tenhle svůj (zlo)zvyk zkusit toho napsat víc a pak si vybrat dílo, které nebude až tolik hrozivé, bych měla při své nerozhodnosti co nejdřív odbourat.

Update: Rozhodl kamarád, který nečetl ani jeden. A nejspíš o tom ani neví.