Třetí fejeton na dané téma, tentokrát dokonce na přání a kvůli zoufalé prosbě mé češtinou zcela netknuté spolužačkyně. “Já a budík” už skončil v cizích rukou. Jsem tak neuvěřitelně hodná. Nemusím asi zdůrazňovat, že následující řádky jsou mému smýšlení na sto honů vzdálené.

Omezenost dospělých nezná mezí. Byla jsem pouhým malým špuntem, když po mně jako po papouškovi tvrdošíjně požadovali, abych konečně prohodila to vysněné ?mama?, přestože já ve své dětské řeči dávno vyprávěla celé dlouhé knihy.

Když jsem se konečně odhodlala přestat žvatlat jazykem srozumitelným jen ostatním uslintaným batolatům, začaly se babičky, tetičky a koneckonců i ta, kterou jsem s velkou pompou pojmenovala, rozplývat nad mým ?prvním slůvkem?. Zřejmě zapůsobila má vrozená nekonečná dobrota, s níž jsem přišla do tohoto světa, že jsem si přála, abych ty nedočkavé tváře potěšila. A já hloupá netušila, co si navařím a nadrobím a co všechno si budu muset vyjíst.

Místo, aby se upokojili, začali dychtit po dalších. A k mému zděšení ani u slov ta noční můra nekončila. Po slovech se vnutily celé dlouhé věty, po větách jejich souvětí, namačkaná do řádků, zalomená v odstavcích. Zatímco Máma mlela Emu s masem, já, na nejvyšší míru znuděná, jsem si podpírala hlavu a usínala ve tvrdé lavici. Pro nepozornost a za trest mi učitelka uložila naučit se básničku nazpaměť. A tak jsem záhy objevila další hrůzu drahého ?rodného? jazyka zvanou poezie. Ani vesele barevné ilustrace v mých prvních učebnicích nedokázaly odvrátit přívaly trudomyslnosti, jež se mě jala zachvacovati.

V hodinách mluvnice mě horem i dolem nalévali nesmyslnými a nepravidelnými pravidly, v literatuře mou židli obkličovaly přízraky kreativních šílenců, kteří tím podivným jazykem spisovali sáhodlouhá díla. Ne bez příčiny je slovo kreativní odvozeno od kreatury. A to ještě nemluvím o slohu. Ani nebudu, raději mi věřte.

Té podivné, zmatené řeči dodnes nerozumím. Její rozevláté taje mi zůstaly skryty za neprostupnou rouškou, její plíživé kroky narazily na hradbu mého exaktního myšlení, které nesnese podobně nepřesné a neujasněné stvoření ve své blízkosti.

Mým světem jsou čísla, vzorce a jisté struktury, vše, co platí vždy a všude, i kdyby se čeština stavěla na hlavu nebo mi k té mé hlavě přiložila pistoli. Nabitou nebo nabytou? Vem to čert. Když přihlédnu k její neobyčejně mizerné mušce, jsem celkem klidná, neboť ona pravděpodobnost, že bych střet s češtinou nepřežila, je velmi malá. Ba přímo mizivá.

Kdyby nebylo té křeče, skoro bych si i uvěřila. 😉