“U nás nesmíme my, trollky, nosit kyje,” ozvala se Nefríta. “Jen velké kameny. A taky my, děvčata, nesmíme nosit lišejník, protože naši mužští tvrdí, že holost je počestná. Musela jsem si nějakou dobu vtírat do hlavy ptačí trus, aby mi tohle vyrostlo.”
Podivný regiment, Terry Pratchett
Miloš Čermák se s námi kdysi podělil o své hrozivé podezření, že názvy předmětů na naší fakultě bez ohledu na podstatu věci generuje ďábelský počítač z databáze klíčových oborových slov. Tehdy nás vyučoval předmětu Média v obrazových médiích.
Charakteristickým a vzrušujícím fakultním nebezpečím je zkrátka mimoběžnost dvou entit – názvu (a anotace, pokud je) a samotné předmětovy náplně, které se sice mohou střetnout, ale klidně taky ne.
Zapsala jsem se víceméně ze zájmu o blaho světa na seminář žurnalistiky a feminismu. V raných časech semestru, kdy jsou ještě lodě v přístavu, systém otevřen a je možno odepsat se vlastní rukou, jsem obhlížela reálnou situaci a vyslechla promluvy docentky. Po celou tu optimistickou dobu jsem žila v podloženém domnění, že naším úkolem bude proniknout na nepřátelské území luxusních ženských časopisů, zmapovat jej pro optimalizaci boje a zpracovat kritický (či klidně i kladný) posudek. Tato rozvracečská role bojovného insidera mi byla velmi blízká, pročež jsem se neprozřetelně neodhlásila.
Pak se však událostmi přehnalo strašlivě vyšinuté tornádo – nervózní bojovníci prošli kolem shnilého ovoce na recepci, kterou lze zpětně chápat jako jakousi kontrolní mytickou bránu, a stali se z nich stážisti jelimani, do nichž velká žena v hodně divných teplákách hyperpozitivním kladivem vtlouká: “Když chcete psát pro Elle, musíte psát jako Elle!” a po nichž se vyžadují odpovědi na mnohoznačné otázky typu “co je nového?” a správná odpověď neobsahuje slova “Nečas” a “Topolánek”, ale “trendy” a “džínovina”.
Zasedáme ke stolu a rozebíráme problémy VELKÉ NOHY. Chechtám se jako šílenec a jediná chatrná sebekontrola spočívá v tom, že se zakrývám třesoucím se archem docházky. Pak dlouho zírám na modelku na obrovském plakátu, jak za sebou přes celou zeď táhne třímetrovou vlečku, a celou dobu se těším, že někdo vyběhne z pravého rámu a přidupne jí ten koberec. Stejně by jí ještě zbyla halda draného peří kolem krku. 😉
Na jedné straně je to strašlivě objevná exkurze, asi jako když se vynoříte z kanálu, shodíte potkana z hlavy a první, co uvidíte, bude zvednuté obočí nad kouřovými stíny na modelce, která vás zavede do lesknoucího se ráje hydratace, kde k opravdovému štěstí každé ženě chybí akorát shodit přesně tři kila. Když se na to ale kouknete z druhé strany odvrácené od rotujícího Reflektoru, zjistíte, že jste sice přistáli na zatraceně vymazlené planetě, ale že vás z ní mrazí pod krkem. Že vám tu chybí vzduch, že se tu kšeftuje s dělohami a exkluzivitou, že jste všichni hnusní, ale fotitelní a že přinejhorším před vás postaví kredenc nebo koně. Celkově to trošku připomíná návštěvu luxusního striptýzového klubu, kde se načerno kuchají mršiny.
Jsem zklamaná a podvedená, protože nebudeme provádět žádný kritický výzkum, ale budeme si tvořit své zářné zítřky v redakcích vydavatelského molochu, který do světa trousí stohy různých vemlouvavých periodik. Tváří v tvář bezkrevné hrůze a nejnovější smyslné fashion story o sezóně navrch v jůahElle jsem z nabídky vycedila únikový lifestylový titul. Za čtrnáct dní půjdu lila barvou natírat prkna do Bydlení.