Potápěla jsem se právě do snu s Mnichovským přízrakem, když tu se mé dveře tajemně otevřely. Škvírou dovnitř vběhlo rozradostněné klubko chlupů a spontánně se rozhodlo, že se bude potápět se mnou v mé posteli. Zpoza dveří se vzápětí vynořil rodič a nevinně se tázal, zda bych mohla vyrazit vyvenčit onoho rozverného mazlíčka, neboť on sám se momentálně necítí být schopen.

Scénu, která se naskytla jeho škodolibým zrakům, nebylo třeba vysvětlovat. Ačkoli jsem celý víkend přesvědčivě prohlašovala, že ho strávím pouze a jedině s ekonomií, přistihl mě v posteli s knihou. Ba co víc, s beletrií. Neochotně jsem proto vyplavala na hladinu reality a neohrabaně pokračovala prozaickým plížením k šatní skříni.

Pes byl rodičovým nápadem uchvácen. Jakmile jsem na něj s falešným nadšením zavolala, vymrštil se a zahučel do jednoho z temných koutů. Nicméně byl nalezen, přicvaknut a vystrčen ze dveří. Demonstrativně začal výt, čímž probudil a rozštěkal celou ulici ještě dřív, než jsme se vůbec dostali k brance. Od té doby, co ho vidím a harmonicky na něj působím sotva jednou za čtrnáct dní, vskutku hrozivě zvlčil.

S nevítanou pozorností širého okolí jsme se dopracovali až ke křižovatce. Po několika dalších metrech mě zpražil pohrdlivým výrazem a na moment velmi procítěně přidřepl. Podle něj tím bylo penzum splněno a nastal nejvyšší čas odebrat se z mrazivého ledna zpět do lidského příbytku, kde se ochotně domestikoval. Prohnané zvíře.

Pokračovali jsme dál. Neměla jsem v tu chvíli ani tušení, že naše nesouladná pouť skončí za dětským hřištěm, k němuž jsme se blížili. Svéhlavý tvor na konci vodítka pomočil tyčku od cedulky, která odsud vykazovala psy do patřičných míst, a definitivně se zasekl. Bohužel pro něj, i já jsem nadprůměrně tvrdohlavá bytost. Navrhla jsem proto čtyřnohému příteli hru na kamennou tvář. Buď se hneš ty, nebo já! Přičemž, se prostě hneš ty, nebo se odtud nehnu!

Už jsem se zmínila, jak strašlivě prohnané a vychytralé je to zvíře? Po deseti drahých minutách tvrdošíjného mlčení, které jsme oba svorně zachovávali se zatrvrzelostí přivřenými víčky, dospěl otrávený pes k názoru, že tady nebude dál stát jako dement a jal se zapojit své pečlivě vycizelované formy citového vydírání. Oči se mu pohotově zaplavily ukázkovým zoufalstvím. Celý se jakoby zmenšil, propadl, aby jeho “pohled zdola” vypadal zvlášť bezmocně, a schoulil se do sebe s ublíženým výrazem “Nikdo mi nerozumí, nikdo mě nemá rád”. Nešťastnou němou tvář zkřivil do jedné kolosální výčitky. Velmi ladně při tom zvedl levou přední nožku a zuboženě (a důrazně) mi s ní třásl před očima. Působivý poryv větru, který se ochomýtl kolem korun holých stromů, jeho herecké představení završil. Má odhodlanost se vyprázdnila.

S přiměřenými nadávkami na straně jedné a triumfálně vztyčeným ocasem na straně druhé jsme se vypravili k domovu, kde si pes provokatér střihnul vítězné kolečko kolem postele poraženého. Když byl podrážděně odehnán, umístil se do svého království, kde se okatě tetelil. Poznamenal si další z řady výher nad primitivním lidským plemenem.