Otupěle si libujíc v záhadných rodinných důvodech, podcenila jsem uši trhající reálnost několika startovních výstřelů, které v průběhu uplynulých dvou měsíců opakovaně vycházely z úst naší nesmlouvavé češtinářky. Nechci si u zítřejší zkušební maturitky svou náročnou vyučující pohněvat. Proto teď pracuji takřka tvrdě, přestala jsem si stříhat nehty a poměřovat prsty na rukách s prsty na nohách a skutečně si prohlížím pět úhledných hromádek.

Na každé z témat, jejichž hrdinové mi již dávno mají být důvěrně známí, mám přibližně půl hodiny čistého času. Kdykoli ale narazím na jméno, jež začne provokativně mrkat na raně barokní duo Pavla Skály ze Zhoře a Pavla Stránského ze Skály u Zap a zní jako Bartoloměj Paprocký z Hlohol, opouští mě elán. Tehdy líbezným hlasem volám ve vyhřáté kuchyni rozněžnělého psa a vážu k němu studené vodítko.

Čerstvý vzduch prý čistí hlavu od záškodníků. Posledních několik dní se ovšem venku vyskytuje čina ukrutná, do níž bych ani psa nevyhnala. Jediným mým štěstím je, že on, oblečen do husté srsti nejlepšího přítele, musí jít dobrovolně. Utěšuji ho tím, že dělá cosi pro své tělo i svého ducha, jak to měli rádi staří Řekové. Liják a divoký vítr a zlomené bahno pod nohama, které stáhne vše pomalé do svého hnědého světa. Nezbývá než mu utéci. Ačkoli mě pes v dané chvíli nenávidí a ve všech následujících granulí prostých chvílích nenávidět bude, v hlavě má čisto.

Já rovněž. Prozkoumala jsem taje pravděpodobnosti, zhodnotila výsledná čísla a rozhodla se, že se protentokrát nabídnu některému schopnému štěstí.

Update (8.11.): Ano, tak se na literáty musí.