Jak už jsem se zmiňovala tady, zbyl teď ze mě tzv. víkendový sirotek. Kudy k tomu došlo. Vlivem okolností a všech možných jiných podružných jevů se přihodilo, že na naši tři a půl člennou náhodnou sešlost prozatím momentálně připadají dva domy a tři zahrady. To vše rozprostřeno v okruhu opsaném nemnoha kilometry. Tímto nepředkládám, jak jsme na tom s nemovitými statky, tím pouze laji platnosti kocourkovských paradoxů a vzápětí navážu na skomírající nit.

Protože měla naše rodina vždy blízko k přírodě, a tím nemám na mysli blízkost vynucenou tou údajnou divočinou kolem nás, jak si někteří zmazlení moravská panství představují, v posledních týdnech či nenápadných měsících postupně nastal stav, kdy se dva a půl s každým volnem z ruchu měst branami cest odebírají do lůna matky Země. Dnes jsem na chodbě cítila pronikavý van ostré zeminy, podezřívám jejich podezřelé batohy.

Přespávají teď v lesích, hájích a na lukách, popřípadě v naší ?chatě? na zahradě třetí, kam jim chodím omývat rány, sbírají byliny, tančí kolem ohňů, sebraným klackem si v kotlíku míchají večeři, vyřezávají skřety, draky a čarodějnice a provádějí vůbec jiné divné věci. Tomu se říká romantika. (Bez kapky sarkasmu a špetky ironie)

Bratr se velmi zlepšil v češtině. Na své útrapy totiž nevyrážejí bez kvalitního čtiva. Zabředli do Harryho ságy a teď právě spočívají v náruči Fénixova řádu. Žel, půjčují si knihy mé, jejichž přepečlivá zachovalost se tak ztrácí v myších dírách a zpět se mi vrací pouhé relikvie. Narovnávám je mezi odloženým Greyovým stádem a zachraňuji apatické potápníky.