Věk sloní matky dávno skončil; zvedl se vítr, až se peříčka zatvrdlá v holubích hovnech, vyrovnaných na parapetu jako z písku uplácané cukroví, zimomřivě zachvěla, a přivál dobu TOP dívek. Jednou o svých drsných múzách možná napíšu knížku. Bude to vypadat nějak takhle:

“Vpadla jsem dovnitř v dobrém pátečním rozmaru. Nic nenasvědčovalo ničemu, ačkoli už tehdy mě měla varovat voda, která z nedovřeného kohoutku zlověstně crčela do výlevky. Když jsem si na ni později vzpomněla, přemohla mě myšlenka, že to byl zvuk jejího odtékajícího mozku. Na zemi u své postele jsem objevila podezřelé kusy plastu. S narůstající hrůzou jsem se podívala nahoru na stolek, kde obvykle poléhával můj přístroj. Teď ale ležel bezvládně jako mrtvola na předním skle auta a vypadal při tom strašně cize a vzdáleně. Dalo by se říct, že vypadal přesně jako notebook, který někdo srazil na zem a jehož křehká duše v té chvíli vyletěla oknem a vy jste přišli tak záhy po tom, že ještě cítíte, jak se ve vzduchu vznáší křemíková čára, která za ní zůstala. Teprve až když jsem místo činu obhlížela příliš dlouho a příliš evidentně, zašveholil od stolu u okna jemný hlásek: Jo, mimochodem, já jsem asi trošku zakopla o šňůru.”