Byla jsem nařčena, že toužím svým blogem zaujmout někoho “lehce inteligentnějšího”. Budiž. Pravda je, že já sama jsem skutečná intelektuálka, neb jsem před několika týdny začala s pravidelným čtením Reflexu a ten prý si kupují jenom chytré holky. Reflex má totiž, jak jsem vypozorovala, jednu obrovskou, na první pohled ovšem nezřetelnou výhodu. Jeho křížovku bez větších potíží dokonce právě i já vyluštím. Klapavý zvuk na čtyři – klapy klap.

Nicméně dík tomu upejpavému obvinění jsem v noci zoufalstvím zase nespala a málem bych se zapomněla zmínit o včerejším výjimečném kurzu.

Výjimečně jsem se ho zúčastnila a výjimečně jsem si odnesla dobrý pocit, aniž bych se mezitím musela cítit jako zvlášť výrazný mimozemšťan. Možná to bylo tím, že polovina spolužáků chyběla. Možná tím, že jsem si nevzala zelené tričko. Kdo ví.

Dokonce se zdá, že našemu mladému lektorovi přestávám být nesympatická. Mám ten dojem, že se na mě přestal dívat skrz prsty, když jsem mu po předminulém setkání půjčila korunu na jízdenku. A vedle mě sedící slečna, která nesnáší politiku, v každé hodině studuje nejnovější vydání Blesku a s odzbrojující upřímností mi hlasitě našeptává, že jsem úplně mimo, tentokrát zanechala podobných důvěrností.

Od té doby, co se mě ostatní účastníci vehementně snažili přesvědčit o správnosti jasné hlouposti jen proto, že ?ve výsledcích testu se vysoká škola přece nemůže splést!?, beru naše společné liché soboty se zdravou skepsí, kterou zajídám pravidelnou dávkou mandarinek. V té souvislosti jsem ze svého původního místa u dveří přesídlila k oknu, abych mohla hořké pecky plivat rovnou ze čtvrtého patra.

Ale včera to bylo spíš na kvalitní pomeranč. Nejméně tři hvězdičky ze dvou možných.