Abych definitívně učinila zadost písemné části zkoušky z literatury, uzmula jsem si kus svého jedinečného duchovního prožitku z poloviny května a potřísnila jím papír. A tak kromě recenze spatřilo denní světlo i jiskřivé svědectví z Noci literatury. Bohužel byl pro školní potřeby svědecký text rozpitván, ochočen a cenzurován. Auto i neauto, průběžně i následně. Z toho důvodu se paní doktorka nedočetla žádné pikantní detailnosti a úchylné masitosti. A tak se ani vy nedozvíte. 😉

V průběhu noci neumřelo jediné zvíře a žádné z nich k tomu, navzdory následujícím řádkům, nemělo blízko, nepočítám-li svůj otravný doprovod, který pojal expedici za kulturou takřka jako bojovou výpravu, pročež ještě před zahájením strachy zaspal začátek, ačkoli jsem do něj bušila oběma pěstičkami. Místo do víru současné evropské tvorby se pak vrhl do nejbližšího občerstvení, aby si k souboji s knihami dodal energii. Jemu ke cti ovšem slouží, že se svou mizernou reputaci pokusil vylepšit před hotelem Jalta, do jehož protiatomového krytu nás skálopevný vpouštěč u vchodu odmítl vpustit, poněvadž jsme asi neznali přístupový kód a naše pokusy o improvizaci, případně o svedení uvaděče byly více než tristní. Snaže se odlákat jeho pozornost strhl na sebe ve dveřích obří dekoraci. Bohužel jsem se při pohledu na jeho bezradné signály, kterými se vpíjel do povrchu poblíž zaneprázdněného uvaděče, ne právě nenápadně smíchy rozložila na základní hýkající součástky, což zapříčinilo, že se pokus o ladný ilegální vstup nezdařil.

Nicméně, kulturní zpráva, jež byla ohodnocena jako poetická, což je v mihotajícím se světě plachtících uměleckých duší chápáno jako známka výborná, je pro zájemce zde, to jest o dva řádky níže.

“Bylo 7 minut po půlnoci. Uprostřed trávníku před domem paní Shearsové ležel pes. Oči měl zavřené. Vypadal, že leží na boku a běží, tak jak to psi dělávají, když se jim ve snu zdá, že honí kočku. Pes ale neběžel ani nespal. Pes byl mrtvý. Trčely z něho vidle.”

Smrt zvířete byla konstatována přibližně v půl desáté večer. Navzdory zmínce o skonu místo opanovala živá atmosféra. Dalo by se říci, že místním geniem loci cloumal cynický smích přihlížejících posluchačů, jejichž otrlost měla patrně kořeny již v rané četbě příběhů Správné pětky, na niž plynně navázal krvelačný Chandler s Agathou. Na ruinách, jež nás obklopovaly, ulpívalo teplé měkké světlo a na pódiu seděl okouzlující Jiří Mádl. Ponořen do knihy, kterou za daných okolností suplovalo několik potištěných papírů, dramaticky předčítal. Knížka se jmenovala Podivný případ se psem a naštěstí nešlo o poezii, neboť v nasvíceném centru veleměsta málokdy zahlédnete skutečnou lunu.

Dlaždice v Jungmannově ulici zavlažila tma z kropicího vozu projíždějícího okolo a ze dveří restaurace U Pinkasů se vytrousily kusy malého publika, které před momentem doposlouchalo úryvek z knihy Marka Haddona. Můj doprovod ještě okouněl vevnitř u Knihy dojmů, poněvadž toužil po Mádlově autogramu, aby se mohl vytahovat klukům na pokoji.

Je vlahá noc, Noc literatury, předvečer Světa knihy, což je poněkud básnické, líbezné a neblaze netrefné označení pro mastodontní knižní veletrh na holešovickém Výstavišti. Na dvanácti originálních místech ve středu Prahy se dnes večer vyprávějí příběhy ze současné evropské literární tvorby. V podzemí Starého města, v protiatomovém krytu hotelu Jalta na Václavském náměstí nebo třeba v Maiselově synagoze, kde Jiří Ornest oživuje skrze literaturu osud rumunského emigranta židovského původu. V Jindřišské věži, pár kroků od Senovážného náměstí, “straší” multifunkční Petr Nikl.

V rotundě sv. Kříže, nejstarší pražské románské rotundě, se překonává Taťjána Medvecká. Upřímně řečeno, nebýt jejího vrcholného hereckého výkonu, zahryzla by se nám do paměti pouze jakási rozmělněná bezzubost podivné portugalské prózy, z níž předčítala. Magický realismus tomu říkají.

Chráněným prostorám Městské knihovny, kam se běžný návštěvník či turista, obdivující slepenec knih v literárním foyer, v obyčejném životě nepodívá, vládne šílený Pius. Stvořila ho Milena Oda, německy píšící autorka českého původu. O vášnivém matematikovi posedlém světem číselné dokonalosti čte fascinovaným posluchačům namačkaným na podlaze Miroslav Táborský…

Svůdná vůně nového papíru mě přiměla pozvednout knihu k nosu a mocně se nadechnout. “Jmenuji se Christopher John Francis Boone. Znám všechny země na světě i jejich hlavní města a všechna prvočísla až do 7507.” Přesně osmdesát šest hodin poté, co se beze slov rozbřesklo nad Nocí literatury, jsem se s taškou z knihkupectví usadila na Kampě a s dětinskou radostí otevřela vlastní výtisk jednoho Podivného případu se psem o patnáctiletém autistovi, který s přísnou logikou glosuje změť života kolem sebe, již se ustavičně pokouší sečíst či odečíst a výsledek podtrhnout.

“Nepokácely se, takže jejich hroty musely projít psem skrz naskrz a zapíchnout se do země. Usoudil jsem, že pes byl pravděpodobně zabitý těmi vidlemi, protože na něm nebylo vidět žádná jiná zranění a myslím, že byste nezabodli vidle do psa, který by už umřel na něco jiného, například na rakovinu nebo při autonehodě. Tím jsem si ale nebyl jistý.”