Dědina ve městě

Coby studenti mající to za pár navštívili v minulých dnech příslušníci čtvrtých ročníků stověžaté srdce Evropy. Pobyli v něm týden, pobyli, kde se dalo, pobili, co neuteklo, naučilli se (vesměs) jezdit na eskalátorech, vykoupili slevy a učinili zadost literárnímu a historickému stacionáři (dva a jiné nečekané podružnosti v jednom, jak káže duch úsporných opatření jejich školy), jemuž se sotva který toho školního roku maturující žák vyhne. Na důkaz předešlého je třeba podotknout, že se vyhnuly mimo jiné tři jejich žákyně. Já to ale tentokrát nebyla. Já Prahu můžu. Já Prahu dokonce chci.

Po návratu bylo nám, účastníkům, pokašlávajícím mezi tesknými vzpomínkami a nachlazeným třemi přehršlemi dojmů, uloženo vyplnit dotazník, od něhož si pedagogické vedení slibovalo upřímné reakce a zpětné vazby. Člověk školní má se míti v takových chvílích na pozoru. Zdá se ovšem, že se někteří poddajně rozvášnili a svým břitkým perem si nikoli prošlapali, nýbrž dočista prosekali cestičku sežehnutým mlázím až do škvařících se maturitních hájů. Já to ale tentokrát nebyla. Já Prahu můžu. Já Prahu dokonce chci. (A toho údajného švába na ubytovně a rozruch, jenž ho chudáka vytřeštěného ze všech stran obstoupil, jsem koneckonců velešťastně zaspala). 😉

Též jsme se měli zamyslet nad socializací, která se mezi námi během perných pražských dní zuřivě proháněla a stmelovala nás, dynamicky vystřihovala a znovu slepovala, jak se jen její rozmařilosti zlíbilo. Slepila mimoděk i vítěznou údernickou dvojku, v níž tvořím čestnou jedničku, nabídla rámě, kdykoli jsem potřebovala, aby mě někdo odtáhl pryč z cesty nabručeným primitivům a zbylým domorodcům, zapříčinila jedno pozvání a s povzdychnutím, že jsem opravdu fajn, mě praštila do zad.

Nic naplat, nemohla jsem hodnotit jinak než kladně, protože já Prahu skutečně můžu.