Kdybych se náhodou zasnila, zírajíc přitom na zadávené myšlenky tam venku…

Moje učitelka ji označila za “jednu z těch poměrně zdařilých”. Odmyslete si formální tvář a profesionální fráze, které prostupují jejím chováním, zdánlivě stroze se projevují a zahalují její vysokou uzounkou postavu do neproniknutelného pláště z nehybných vláken (jsou napjaté od rukavů až k hubené výplni). Zůstane před vámi na malé hromádce pomačkaných pracovních listů s literárními úryvky “poměrně cílevědomý” plamínek, který zbylým studentům, celý hořící, sděluje, že se jí líbila.

Já o ní prohlásila, že patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy četla. To se tak říká, když člověk nechce být právě extrémní, nekompromisní, úplný a vyhraněný, přestože si v tom daném vypjatém momentu zrovna nemůže vzpomenout, co jiného by mezi blyštivě popsané skvosty naskládal. Ovládne ho úzkostný strach, že na něco zapomněl. Otáčí se, probírá se posledními, ostrými vrstvami zkamenělého života za sebou a – není si jistý. Pak si vzpomene na Děti z Bullerbynu. Na Malého prince. Člověk se totiž mění, proměňuje se, nenápadně a veřejně, pod letícími mraky, které se přeženou krajinou, vypíchnou ji, vystrčí na scénu a zanechají ji napospas chapadlům publika, fotografů, kritiků, zdvižených obočí. Od mizejících oblin se po nitkách utržených letadel obvykle nesou špatně zesílené ozvěny potlesku, odtamtud ano. V publiku bývá někdy rozpačito.

Ale zpět k člověku. Knížky jsou tu pro něj, všude, může je potkat a listovat jimi, může se začíst, může u nich zapomenout nějaký čas. Ale ještě jiné si člověk nese po celou dobu v náručí, ať vede jeho nejbližší cesta tamtudy nebo jinudy.

Ale zpět k té jediné. Četla jsem ji letos o prázdninách. Byla jsem nadšená. Vznešeněji řečeno uchvácená. Myslím, že jsem nebrečela. Ač je ta knížka neskutečně smutná a podivně hrozivým způsobem v sobě odráží stíny živoucího, byť již minulého a upadlého století, je nádherná, s volně plavajícími interiéry, statickými exteriéry, s rozměry, které předčí každý pokus o dokonalost. Jistě i proto jsem o ní trošku zmateně mluvila, když z nás naše učitelka páčila letní čtenářské zážitky. Když jsem zase jednou byla v Praze, seděli jsme spolu na schodišti pod Muzeem a já mu (i ten kdo neví, o kom je řeč, je tu jistě správně) o ní, opět trošku zmateně, vyprávěla, i když byl víc než zaujat knihou asi pobaven mou nenadálou horlivostí.

Zfilmovali ji už před pár lety. Byla jsem ještě obzvlášť malá a neznalá. Čirou náhodou (věty o náhodách jsou rovněž širokými kruhy oblíbeny) mě zaujal krátký popisek k filmu na plakátu. Nepamatuji si, co mě tehdy zabavilo a způsobilo, že jsem do kina nešla. Díkybohu mi to umožnilo nejprve ji přečíst.

Tatáž učitelka prohlásila, že tentokrát, přestože filmy podle knih obvykle nesnesou srovnání se svou předlohou, se zpracování “poměrně vydařilo”. Tak uvidíme. V pondělí ve 22:10 na jedničce snímek Hodiny.

…Píšu si.