Neil Gaiman prý litoval, že ta knížka není dvakrát tak dlouhá (to znamená nějakých 1600 stránek). Asi mu rozumím. I mě při četbě zastihlo cosi jako šílenství.

Jako nekonečný příliv mě omývaly další a další (a další) zpěněné řádky a velmi bezstarostně přitom chrlily na břeh všemožné výpravné součástky. Na sklonku knihy jsem na břehu třením dvou klacků rozdělala primitivní oheň, opodál si v písku vyhloubila důlek a s výrazem choromyslného blouznila rezignovaně sledovala, jak na pozadí temnícího se nebe vystřelují z vln setrvalé proudy dějových zvratů. Zvažovala jsem svůdnou variantu, že si knihu co nevidět opeču nad plameny.

Je to fantaskní, mimořádně bizarní a sarkastický, ale především opravdově anglický, a proto distingovaný román, opírající se o základní premisu: “Mág by nejspíš mohl magií zabít člověka, ale gentleman nikdy,” a odehrávající se v prvních dvou desetiletích devatenáctého století, kde každý potížista nutně musí být Francouz. Nebo, byť to je skoro méně pravděpodobné, elf.

“Musíte mi pořídit dům, Childermassi,” prohlásil. “Sežeňte mi dům, který dá návštěvníkům jasně najevo, že magie je úctyhodná profese – ne méně než právo a mnohem víc než medicína.”
Childermass se suše optal, zdali se má poohlédnout po architektonickém stylu svědčícím o tom, že magie je stejně úctyhodná jako náboženství.
Pan Norrell (který věděl, že na světě existuje něco jako vtipy, jinak by o nich lidé nepsali v knihách, jenž však zatím nebyl žádnému vtipu představen ani si s ním nepotřásl rukou) se nad tím na chvíli zamyslel a nakonec opáčil, že ne, že něco takového by opravdu tvrdit nemohli.

Omezeně řečeno kniha vypravuje o mázích. A sice o dvou posledních praktikujících anglických mázích, jejichž jména tvoří dost nešťastně zvolený název jinak podivuhodné autorčiny prvotiny. Kolem nich se ale shlukuje stádo čítající desítky dalších vybraných vedlejších postav, které se po stránkách sem a tam potulují s grácií nadzemských vil a sebevědomím Nicolase Sarkózyho, aby nenechaly nikoho na pochybách, že ve skutečnoti jsou nositeli rolí velkých a zásadních.

Kdesi na počátku stojí snaha skupiny gentlemanů z Yorku obnovit a povznést prastarou anglickou magii i její slávu a nádheru. Velice záhy do toho ovšem vstoupí hysterické sochy, hédonistický gentleman s vlasy jako chmýří bodláčí, useknutý malíček lady Poleové, Ztracená naděje či bezejmenný černošský sluha Stephen a následuje děj rozmáchlý, křivolaký a temný jako střevní soustava (nejen) anglického skotu domácího, během kterého vstřebá čtenář hned několik výživných linek historicko-komicko-hororového příběhu, jehož hrdinové jsou tak neodolatelně protivní, až vás donutí číst dál a hledat v davu dam a gentlemanů někoho, kdo je nakope do zadku. I kdyby to měl být sám Král Havran.

A připomínám, že jde o román – kteroužto slovesnou formou údajně mágové z duše opovrhují.