Kolonku omluvenky zaštiťuji už po sto padesáté lékařem a na konci matematiky postávám s kajícným výrazem a studijním průkazem u profesorského stolku, zatímco zkroušeně vysvětluji, že nutně potřebuji ke svému psychologovi. Tentokrát mě třídní milostivě propustí, takže se už za pár minut řítím na prostředek, který mě má zavézt, kam potřebuji.

Autobus záhy přijede, nastupuji, zahnizďuji se jako obvykle na posledním sedadle napravo a rozevírám Proroka. Projíždíme cestou nikoho a dobrodružných děr v silnici, stavujeme se v několika titěrných vesničkách, náš řidič se hlasitě zdraví s každým starším spoluobčanem, jenž postává na návsích.

V Přerově mám ještě balík času, proto v rámci jeho rozbalení dupu do Hypernovy hodit očkem po knihách. Už podruhé během dvou dnů na mě z knižních novinek zahlíží Vieweghovi Andělé všedního dne. Beru to jako znamení, o němž ještě stále nemám jasno. Bestiář a Barbara (ach bože!), Vratné lahve, Mocní a všemohoucí (Albrightovou už mám doma), Hrabalovi Pábitelé jako bratři v novém triku, Fulghum tu vedle Klausovy Modré, nikoli zelené planety přemítá, Co to proboha udělal. Chvilku se bavím představou, že by tu místo knih polehávali na společném stojanu autoři.

Já a já jsme objednány na jednu hodinu, cestou necestou přes hypervýhodný záchod se tedy vydáváme hledat pana jasnovidce. Bylo mi řečeno, že to musím najít takový ten moderní barák s cedulí Telecom, tam vlízt, najít výtah, tím vyjet až nahoru, kde už ho prý teda jako budu muset nějak vyčuchat. Nacházím barák s nápisem Pegas, tak beru zavděk koněm a vstupuji. Výtahy nefungují.

Ve čtvrtém patře se leskne asi milión dveří plus jedny veliké, ze kterých jsem vylezla, s cedulkou Východ. Ty pravé nacházím mezi notářem na dovolené a cestovní agenturou nabízející zájezdy do Černé hory. Vykládání z karet, Lidové léčitelství, Služby z oblasti prognostiky. Pracovní doba dohodou. Je tu hrozné ticho, můj nesmělý klepot se rozléhá po celé vykachličkované podlaze. Za dveřmi se zjevuje na první pohled celkem normálně vyhlížející černovlasý muž, něco přes čtyřicet, hádám. Prosí mě o chvilku strpení. Usmívá se, usmívám se, souhlasím, zavírá.

Sunu se na zem ke kachličkám a shledávám, že to jde zatím dobře. Popravdě řečeno, někde ve fantaskním koutku jsem si jeho dveře představovala jako pavučinami opředený vchod do jeskyně, z níž se budou linout znepokojující světla a omámené mumlání, ale jsem docela ráda za tu strohou denní chodbu. Nesnažím se poslouchat, ale napínám sluch.

Minutku po jedné s úsměvem vychází nějaká dáma ve středním létě a já jdu konečně na věc. Bílá prosvětlená místnůstka s velikým oknem a výhledem na mraky, proutěná křesílka, mariánské obrázky po stěnách, sošky, na stolku u dveří živnostenský list a lžíce na boty, naproti umyvadlo se zeleným mýdlem v lahvičce. ?Tak se u mě zujte a posaďte,? přívětivě mě uvádí.

Nejdřív ho zajímá, co mě sem přivádí. Abych mu neposkytla zbytečné informace hned na začátku, rozvláčně hovořím o svém zájmu o věci, které nejsou tak úplně dány rozumem, které jsou někde jinde, výš, a přiznávám se ke zvědavosti. Shání se po mém datu narození, zahledí se do oblak, najde tu správnou křivku osudu a už to začíná.

Po úvodním seznámení se s mou osobou mě požádá, abych z hromádky prázdných čtvercových kartiček utvořila tři. Když načte tu třetí, zděsí se a upadne do šoku. Potom společnými silami utváříme z kartiček jakýsi přesložitý obrazec, jehož výkladem stráví zbytek našeho času. Každou kartičku vezme do ruky, přidrží ji pod správným úhlem, nasadí nadpozemský jazyk starodávna a přečte její znění, které pak většinou sáhodlouze vysvětluje. Jsem trošku zklamaná. Moje racionální část čekala něco mnohem expresivnějšího a působivějšího a pan jasnovidec je příliš civilní a hmatatelný na to, aby se jeho slovům má iracionální část plně odevzdala. Nemá tu ani věšteckou kouli.

Naproti tomu v mnoha věcech se trefuje, aniž by ze mě předtím vymámil informace. V některých věcech se strefí tak přesně, že mě obejde i husí kůže. Dost možná to je jenom šikovný manipulátor, dobrý znalec lidí, jejich povah a problémů, pořád tu ale poskakuje a hlásí se nějaký snaživý hlásek a protivně vykřikuje: ?Co kdyby..?? Mám rozporuplné pocity a nevím, nevím, co si mám myslet.

Nevěřím, že by cesty osudu byly tak snadno ke čtení, že by byly naházeny jedna na druhé na nějaké vesmírné hromadě, kde by, jasné a přesné, vyčkávaly, až po nich jejich člověkové přejdou. Včerejšek je vzpomínkou dneška, zítřek je dneška snem a vše, co se zrodí, vychází z přítomného momentu. Budoucností podle mě proto nelze listovat, neboť bychom hleděli do čistých stránek a četli prázdno. Možná ale můžeme objevit její utajený směr, část spektra, její desky, přebal knihy. Jak naložíme s tím, co se dozvíme, je na nás. Můžeme si vybrat přebal jiný, můžeme pozměnit obrázek vepředu a pak konečně knížku otevřít a psát.

A něco málo z těch méně osobních předpovědí. Jednou prý napíšu knížku. Rozhodně budu psát hodně článků, budu cestovat po válčícím světě a promlouvat k lidem svými slovy, budu je vést k tomu, aby zbraně složili a zrodil se soulad. Buď budu hodně úspěšná, nebo se zbořím do problémů. Mojí skutečnou matkou byla prý babička. Tak aspoň že někdo. A jsem údajně ?vnitřní děvčátko?, což znamená, že se ve mně skrývá čistá a nevinná duše. A kamarádky mě prý používají jako návnadu na kluky. (A já se pak můžu divit, proč mám spíš kamarády.) 🙂