Šla jsem za profesorem Vousem, aby rozebral štos mých povídek a recenzí a vetknul mi do indexu dva patrně nejkreativnější zápočty.

Na naši přitažlivou školu se v těchto dnech opět hrnou zástupy opocených zájemců o studium, pročež před fakultou a v jejím ústí postávají ty nejzubatější saně s propagačními letáky přidruženého byznysu. Dřív než jsem stihla přerazit první ruku, vecpala mi jeden takový. Jak úspěšně na vysokou školu. Ironie. Nevím, proč tam nepřešlapuje aspoň jedna osoba, která by rozdávala návod Jak úspěšně, tj. tak, aby ji banda komisařů přijala, sepsat zasranou tezi bakalářské práce, kterou z nějakých lumpičích důvodů musíme odevzdávat dva rozvláčné semestry před tím, než si práci budeme chtít obhájit, přičemž v ní musíme přiznat (vymyslet) taky třeba strukturu kapitol a podkapitol a podobné surrealistické záležitosti. Vzpírá se to veškeré logice, kterou by představitelé školy dali dohromady, kdyby vyklepali mozky do společného sudu. Zasekla jsem se u třetí kolonky, kam se žádá vyplnit studovaný obor. Řekla jsem si, že budu vyplňovat opravdu upřímně, a tak mám teď morální dilema, zda napsat či nenapsat, že se tu věnuji studiu lidských individuí.

Prudkým výpočtem lze dojít k příštímu pátku coby posledního termínu odevzdání. Stav mé imaginární bakalářské práce je zatím velmi pochmurný, poněvadž se nacházím ve stádiu přesvědčování vrcholného fakultního médiologa, aby mi dělal konzultanta. Podle všeho mi to přesvědčování zatím moc nejde, poněvadž médiolog skepticky dumá, zda je mé okrajové téma, které jsem si ambiciózně vymyslela, vůbec nosné. Problém je ten, že seznam vypsaných témat je trapný a že třetinu těch vážených pedagogů, kteří vůbec témata vypsali, více či méně nesnáším.

Abych se vrátila k profesoru Vousovi, což je první akademik, který píše poetické e-maily. Zápočtové popovídáníčko se neslo mile, byť jsem v jednu chvíli nabyla dojmu, že se právě chystá změnit v hlubinného psychoanalytika a začne ze mě vyškrabávat, proč že mu taková usměvavá dívenka přednesla a odevzdala soubor “v podstatě temných existenciálních výkřiků”. Osobně si myslím, že příliš velkou váhu přikládal bajce o lidožravých hrobařících. A té postavě z Munchova obrazu. A hnisu z Hlídače. A dětské holenní kostičce. Ale tvrdil, že kdyby mohl ten zápočet zklasifikovat, dal by mi jedničku. 😉

Btw traumatizující noční můry vystřídaly sny angažované občanky. V posledním nočním děsu mě pronásledovali malí oživlí a zřejmě taky okřídlení dinosauři, kteří se nejdřív tvářili jako štěňata a nechali se od všech přítomných, jimž vůbec nepřišlo zvláštní, že to mají být LIDSKÁ mláďata, krmit sunarem.