Kvůli stále častěji v sloup obraceným očím, na kterýžto pohyb jsem zbůhdarma plýtvala svou energií, jsem se skoro zapomněla zmínit o jednom z mnoha čtvrtletí, jež právě uteklo našemu gymnáziu. Ale pak jsem si vzpomněla a teď se stručně zmíním.

Rodič tentokrát návštěvě školního dýchánku odolal. Paní profesorka si proto u mého jména poznamenala černý puntík a lísteček s aktuálním hodnocením mi propůjčila s tím, že má otec doma podepsat. “Viděl jsem a vyvodím důsledky,” připsal a smál se mi. Přiznávám, není to se mnou slavné, mám dvojku z dějepisu. 😳 Nevěděla jsem totiž, která socha na Karlově mostě je nejstarší a jak se jmenuje hostinec, kde Nerudův zadek vyseděl důlek.

Ostatně zdá se mi, že rozsévači známek někde mezi ranní kávou a hromádkou písemek ve svých nedotknutelných kabinetech zapomínají soudnost. Budeme-li společně s úctou k autoritám předpokládat, že na posvátnou gymnaziální půdu se soudností vstupují. A takové známky nejsou směrodatné, ani směroplatné, zato jsou k zlosti pro výbušné, ke smutku pro ukřivděné a k ironii glosátorů.