Duchovní zážitek, kterému jsme se oddali, nás naprosto rozedral. Tyhlety muzejní noci jsou hrozně nebezpečné v tom, že se v jejich průběhu strašně snadno zkalíte tak, že nemůžete chodit, a prosíte spolukaliče, aby vás domů odnesl.

Kulturní pouť jsme zahájili v městské knihovně, k níž mě poutá přímo milostný vztah a kde tradičně exceluje občasný divadelní knihovnický spolek Vý; (Výstředník!). Loni jim někdo vraždil knihovníky, letos členky spolku způsobily, že zrádný Iškariot cáloval poslední večeři, grácie šly lovit chlapy, monstrózní Marat, který vypadal jako olbřímí kytovec s turbanem na hlavě, při koupeli neumřel, protože v koblize chyběla marmeláda, zato ale ve vaně utopil Rousseaua (půjčeného z knihovny), a dívku místo hranostajem obdařily krysou.

Pak jsme chtěli na velkokapacitní výstavu výtvarna, jenomže jak jsme se tak naladili na živé divadlo, spustili jsme se radši okružní omnikárou k policejnímu muzeu na Baker Street ke Karlovu, kde hlásili přepadení. Muzeum policie je prima, spousta tvrdých pistolí, min, kulervoucích kulevrhačů, prázdných sudů, ve kterých důmyslní vrahové spouštěli oběti do přehrady, měsíčních kostýmů, mrtvých figurín jak o halloweenské noci a tak, ale úplně nejvíc luxusní je Komorousova protidrogová temná psychedelická komora s ultrafialovými světýlky plná rozbujelých zdrogovaných očí zírajících z temnoty jak z LSD vize. A tu a tam je pod některou levitující bulvou napsáno “Drogy ne!”, což je takřka dojemné. Jistý druh návštěvníků se pochopitelně spokojí s tím, že se navzájem prohlíží, co všecko mu ve tmě bíle září, a je z toho hotov a u vytržení, jako když se zájezd morčat dostane do nové dimenze, (to je ten samý druh, který se fotí za atrapou ostnatého plotu, přestože hned za ním se na fotografii tyčí zeď), troufám si ovšem tvrdit, že všichni ostatní dostanou při návštěvě dotyčné komory neodolatelnou chuť zfetovat se hned za prvním rohem.

V nervózním davu jsme vyčkávali před hlavním muzejním sálem, kdy nás vpustí na divadlo. Trvalo to dlouho, takže muž začal mít machistické řeči a štouchat do zad korpulentní dámu před námi. Načež nás tedy raději vpustili a věc se začala. Inu, představení sehráli ochotníci České společnosti Sherlocka Holmese a střílím směle od boku, když říkám, že takové žhavé nedouky by ani sám Holmes nevypátral. Odehráli jakousi krkolomnou scénku, v níž se Holmes předvedl jako prásácký bodrý slizoun, který se svými replikami přišel vždycky o pár sekund později, než měl, ve chvíli, kdy jeden zbožně zadoufal, že už bude mlčet, a v níž kolidovalo ještě několik přiopilých a nejasně rozplizlých postav (a divák si paradoxně ze všeho nejvíc přál, aby proboha jen záhadné raději zůstaly). Vrcholem tohoto zdrcujícího opusu ovšem nebyla mistrovská pointa, na níž si Holmes tolik zakládal, alébrž výzva k pozorným divákům, aby v závětří vyplnili testové otázky, co se to vlastně na pódiu stalo, a stali se tak detektivy amatéry mistry! Naše temné duše chtěly tedy pro výstrahu všem podobným nápadům test vyplnit – leč nezdařilo se lejstra nalézt.

Opustili jsme tedy nával u mužů v uniformách a vyrazili do Galerie AMU, kde měli vystupovat studenti Katedry pantomimy. Takhle jsem to vážně v programu přečetla a od té chvíle toužím se na tuhle tichou katedru podívat, nejlíp přímo na nějakou závěrečnou zkoušku nebo na studijní oddělení. Ve sklepě galerie, kde se studenti zarputile šklebili, bylo ovšem k padnutí, pročež jsme šli nahoru do výstavních prostor, kde se ale zase naneštěstí vystavovaly oduševnělé výtvory tvořivých studentů. Chvíli jsme teda poseděli na židlích a koukali na fotky židlí na zdi a pak jsme zase šli o kus dál.

Vrátili jsme se nazpět do knihovny, kde v druhém patře sídlí pobočka Hlavní galerie a zrovna jsou tam vtěsnány celé Roky v dnech. Nestvůrně obrovská výstava mapující české umění od konce druhé války až po první kulturní a politické posuny v padesátých letech. Není v mých silách tento monstrprojekt popsat a jsem vděčná, že jej nemusím recenzovat, protože by mě to zcela jistě zardousilo dřív, než bych skončila. Ono stačilo se jen dívat. Čímž to ale vůbec nechci zatracovat či zlehčovat, neb si myslím, že počin je to monumentální a ohromující. V určité fázi jsem akorát začala ignorovat hlavu býčka na Fillově zbojnickém plátně a začala v jeho zadku spatřovat rysy slona od Disneye, které se mi před očima v tu ránu měnily ve vyjícího vlka. Viděla jsem strašlivo Kolářových koláží, Toyeniny sejfy, Medkovy mistrovosti (viz nahoře), lebku v plynové masce a výtvory řady nepochybně různorodě úchylných mužů, kteří ženě neumí nakreslit byť i jen velmi přibližně souměrná prsa. 🙄

A taky jsme tam potkali referentku z Katedry pantomimy s vyceněnými zuby.