27. září. Je to trochu opožděné, jo. Kdo by nevěděl, jak se to stane, tak tomu to můžu prozradit, protože jsem hluboký zasvěcenec. :cool: Hodně kvalitní základ vybudujete tak, že vám na prázdniny zbudou přesně čtyři dny před novým semestrem, které se pak vlivem litosférických tlaků a jiných opruzů ještě zdrcnou na tři dny a cancour, a jen pár hodin po tom, co se nad ránem v pondělí vrátíte, vás sejme akademické, byrokratické, citové a jiné tsunami, co zásadně nemá smysl ani pochopení pro nostalgii, tak, že vás v dalších týdnech zcela zaplňuje dobývání vlastního území z jeho blemcavých spárů.

Nicméně nemůže to být opožděné zase tak moc, jelikož v botách mám ještě pořád písek z pláže.

Ačkoli je fakt, že jsem si kvůli zachování téhle piety musela koupit boty nové. :mrgreen:

Ale do toho tedy. Kam a proč jsme jeli. Zapíchli jsme náhodně špendlík do Tichého oceánu, poněvadž to se musí, a pak šli ukořistit mapu Německa. ;-) Jako správná dekadentní evropská mládež jsme se prve chtěli pobavit klasickými tématy umírajícího kontinentu – smrtí a zmarem – a udělat výpravu po temné říšské minulosti, pak jsme se ale rozhodli trochu to zjemnit a načechrat baltskými vlnami a prosáknout tam, kam ústí všechny správné svině. :cool:

Když se pak ve čtvrtek odpoledne začal konečně odvíjet ten cancour, odpoutali jsme se od speklé matky Prahy, s matkou-tchýní se rozloučili v obchoďáku upíchnutém v poli, a konečně se vydali na sever. Plán byl takový, že se rovnou chrstneme, co nejvýš to půjde, a zbylé dny budem pomalu slaňovat po mapě dolů zase do středu Evropy. Btw jakkoli mi nejdřív přišlo líto, že začínám naše dobrodružství sepisovat tolik zpětně a po větší než velké rozvaze, teď mě napadá, že v jistých ohledech je to naopak daleko intenzivnější. Například jsem si právě teď uvědomila, a působí to teď mnohem kontroverzněji, že mi Máchožrout už od tehdy a stále (!) dluží tři Monte, která mi zpacifikoval navzdory tomu, že již ležela za demarkační čárou, jež spravedlivě půlila jejich trs zakoupený pro nás pro oba na cestu. Snažil se mi sice namluvit, že za to nemůže, protože když má dělat řidiče, tak potřebuje palivo, a čokokrém od Zotta prý takhle docela dobře funguje, ale stejně.

Navíc jsme s sebou neměli navigaci, poněvadž na ni ten z nás dvou, co nejsem já, zapomněl, respektive celkem logicky, musím říct, se domníval, že navigace by snad měla cestu k němu najít sama, takže jsem během jízdy musela studovat mapu. To by mi nijak zvlášť nevadilo, protože jsem náhodou skvělý navigátor a ráda vedu koráb bezpečnou stezkou mezi zrádnými skalisky pod hladinou, akorátže muž mi tu atmosféru stále trochu narušoval tím, že sveřepě prudil a zadával mi pochybné úkoly a s fašistickou péčí vyžadoval jejich zcela nekritické plnění. Můžu k tomu pouze podotknout, že ačkoli v tu chvíli naše dobré spolubytí značně ohrožoval, v závěru výletu nakonec dojde k hlubokému poznání, jak moc vlastně tehdy mé umění nedoceňoval :grin: …ovšem na tento hollywoodský závěr si musíme ještě chvíli počkat. Pro milovníky nečekaných rozuzlení tu však přece jen mám jednu monstrtřešni hovící si v troskách promáčklého dortu: Navigace s námi totiž ve skutečnosti celou cestu absolvovala – akorát si vlezla do tajné skrýše v rozbité přihrádce a děsně si naši anarchistickou jízdu užívala. A zpráva pro největší gurmány: Dvojnici mapy, kterou jsme před cestou nově zakoupili, jsme po návratu našli v úkrytu v kufru. ;-)

Když jsem zrovna nemusela hledat smysl v těch chuchvalcích mravenčních stezek vyšlapaných do papíru, předčítala jsem jako správný spolujezdec vybranou literaturu. Bohužel titul Hitlerovo Německo byl před odjezdem zrovna rozebrán, ale prázdno nahradila kniha Berlínská zeď. Jenom škoda, že se setmělo brzy po předmluvě.

Někdy za tmy jsme ale poprvé ucítili moře – tvrdí Máchočenich. Já jsem teda necítila nic, avšak těšila jsem se spolu s ním upřímně jak při pobožnosti souladu. Vrněli jsme ještě chvíli po prázdné dálnici a pak vyjeli z kolejiště a uložili se v háji mrkajících rudých světýlek chrčících a rozesetých v různých výškách nad polem. Fašista mě ovšem ještě trhal ze spaní, že prý si musím nutně poznamenat zásadní údaje k naší cestě, protože zítra se přemažou, díky čemuž teď mohu poskytnout takové převratné informace, jako že jsme ujeli 603 kilometrů za přesně 7 hodin 5 minut, akorátže pauza na muffin v tom stejně dělá bordel, si myslím. Každopádně je to milé hlavně jako kuriozita, protože z dní, co budou následovat, se už nic podobného nedochovalo. :smile:

A zítra už se možná zdvihnou i nějaká panoramata – ačkoli možná taky ne, poněvadž průměrná nadmořská výška v oblasti dělá asi tři metry. :smile:

Post Navigation