28. září. Ráno jsem chytla pěkně řízný východ německého slunce. Jenomže jsem byla tak ospalá, že jsem sama sebe obelhala, že si jenom, cituji, “odmrknu oko”, a podívám se pořádně, a přitom jsem se zavrtala a spala dál. Máchomuž vedle se, pokud vím, o takové obskurnosti nezajímal vůbec. :smile:

Až když jsme se o pár hodin hlučným bojovým tancem mobilu vibrujícího dokola kolem netečné řadicí páky vzbudili (mimochodem jsem o sobě zjistila, že sama budík v noci sice zodpovědně nastavím, ovšem jakmile je při buzení v okolí ještě někdo druhý, stává se, že bývá donucen jej odchytit a zamordovat ;-)) a poskládali dohromady, hlavně teda vydloubli a přeleštěné zase zasunuli bulvy do důlků, abychom viděli co nejlíp všecko to, co nám zesvobodněný svět nabízí, rozjeli jsme se konečně onomu studenému, větrnému a veskrze přehlíženému slanému vodstvu vstříc jak správní východobloční turisti.

Už nám moře takřka šplíchalo na disky – alespoň podle mapy, poněvadž výhled z uzoučké cesty stále zakrývala sveřepá lajna křovisek a stromů – když tu se nalevo před námi uprostřed zeleně vyjevil monstrózní tovární komplex s olbřímím centrálním mozkem a řadami hal a vagónů rozrůstajících se do všech stran jak plechová infekce. Ideální místečko pro vědecké pletky s mimozemšťany nebo jako úložiště tkání všech euroobčanů. Mulder a Scully by v tom labyrintu byli jako doma. A skvěle by se tu prováděly honičky s bídáky. ;-)

A jak jsme tak koukali na továrnu, stalo se, že jsme vjeli do zákazu. Teda ne že bychom si ho vůbec nevšimli, ale zdálo se nám, že vracet se je nesmysl a že když tam nebyla žádná odbočka na alternativní cestu, tak to musí jít krz. A tak jsme si to krosili po lesní asfaltce vesele dál jak rallye mástři a svým nadšením strhli nějakého dalšího nejistého řidiče, který se nám přilepil na zadek, když tu najednou jsme se dívali dopředu na cestu, která tam nebyla. Někdo chvíli před námi asi škubl asfaltem, sroloval ho jak koberec a odnesl ho vyklepat. Jako spontánní vůdci automobilového odboje, protože počet rebelů opatrně nás následujících se už rozrostl na dva, jsme se však nezalekli a pokračovali v protisměru po skromné zbylé polovičce plné výmolů, jimž jsme se snažili apoň hrozit, jelikož vyhýbat se jim moc nedalo. Pak to ovšem začalo být ještě komplikovanější, protože se nám v cestě jak ve staré počítačové hře začali zjevovat jako živí cestáři, bagry, oranžové helmy, všelijaké čoudící a škvařící stroje, tavírny temné melasy a supící parní válce. Pozitivní bylo, že se naší přítomností nikdo nijak zvlášť nevzrušoval. V tom ale byla zároveň skryta i hlavní slabina naší situace – když totiž vaši existenci ignoruje parní válec jedoucí proti vám, snadno z toho můžete vyjít myšlenkově i fakticky jaksi plošší, než byste chtěli.

Když už to vážně vypadalo, že neprojdeme dál, Máchomuž s kamennou tváří smýkl autem na trávu, co tam rostla v příkopu pod stromy, a prokrodil to zcela nečekaně kolem překvapeného paroválce vlevo, kteroužto fintu okamžitě napodobila auta za námi.

A zatímco jsme se radovali z úspěšné protistátní akce, vymotali jsme se z lesa a pomaloučku dojeli k ceduli Spandowerhagen – a k zábraně roztáhnuté jako plot přes celou cestu tak, že by se neprotáhla ani myš na odrážedlu.

Co teď, viď. Nevím, jestli to tu nějak víc rozepisovat, nicméně pak přišla zakrývačka a v příštím záběru jsme se nějak octli už za zábranou na kraji obce, zabrzdili a počkali, až přejedou i zbylí dva zbojníci. :mrgreen: V tom jsme zpozorovali, že u nás brzdí nějaký vůz z opačného směru, od vesnice, který celou tu anabázi sledoval, a že nám jde nějaký Fritzek vynadat. Máchomuž se do toho vypravil znovu zábranu narovnat, přičemž vyšlo najevo, že Fritzek by taky rád projel – akorát ve směru do lesa. Dveřník Mácha mu tedy opět otevřel a pak za ním zavřel a vydal se ke mně, načež se musel vrátit, protože za Fritzkem si to šinulo další vozidlo. Hned za ním však rychle nasunul zpět do cesty plot a a svižně jsme se odtamtud zdekovali, aby se nám ta rebelie nepřetavila v převozníkovo jho. Ale i tak jsme měli takovou jako drobounkou radost podvratných živlíků, že jsme Němcům trošku rozklížili řád a pravidla. :oops:

Pak jsme se trochu zdrželi ještě ve Wolgastu, což je takové baltské městečko s hrazenými domky a mizejícími uličkami, které bylo zajímavé hlavně tím, že se nám při jeho druhém průjezdu za volantem rozsvítila kontrolka. Další. Asi aby se ta první, co svítila jak rudá světluška už od začátku cesty, necítila tak sama. Jelikož nám zůstalo utajeno, co tahle nová signalizuje, brali jsme to jako znamení fatálu, začali být trochu obezřetní (jinak taky paranoidní) a hodnou chvíli freneticky čuchali okolo jak mechaničtí ohaři, poněvadž se nám zdálo, že z motoru stoupá kouř a smrad v hrozivých motanicích, a záhy nabyli celkem pevného přesvědčení, že pod kapotou se šikují rozličné pekelné síly.

No a v tomto osudovém rozpoložení jsme dosáhli bodu konce, Mindy těstovinové. Na severosever poloostrova, který si kdysi ve třicátkách zabralo říšské letectvo, aby se tu mohlo rýpat v motorech, radarech a raketách a vyrábět nejhustší střely ever a posílat je pak na recenzi do Londýna, který z toho ale nebyl asi zrovna nadšený.

Po pravdě řečeno, tohle byl naprosto spontánní bod našeho programu, který se na něj zařadil zhruba asi tak, že se muž jednou takhle po cestě jen tak podíval do mapy a strašně se rozradostnil, když tam tuhletu vísku uviděl zakreslenou, a začal mi vypočítávat, co všechno se tam v dávnu kulo za ocelové pikle a jak si to místo prý vybralo nějaké výsostné vývojářské kápo, protože do mokřin okolo chodilo rádo střílet kachny či co. :smile: Nicméně industriálno poprášené popelem kruté historie to já si zase jako vždycky ráda dám. Na parkovišti už byl ale Máchopuk tak natěšený, až během deseti kroků od automatu zpátky k autu ztratil parkovací lístek, takže nás kvůli zpoždění z hledání mezitím předhonily dvě němčouří dodávkové výpravy. :twisted: Pak jsme je ale beztak dohnali i předehnali, protože domorodci při prohlídce po vlastní ose se myslím trochu moc unášeli vynalézavostí svých předků, a to je vždycky na dýl, že jo. (I když mě ten dlouhatánský parní katapult taky hrozně bral, to bych lhala, že ne.)

To byl ale takový dojem. Netvrdím, že jsem nasála všecky popisky, protože součástí prohlídky celého areálu byla i monstrózní asi čtyřpatrová výstava v hlavní továrně, která měla zřejmě usoužit všechny případné přeživší nepřátele (a to my dva máme, řekla bych, velmi slušnou praxi z výstav v prostorově velkorysé galerii městské knihovny, která zahrnuje i zkušenost s tvrdými metodami tamějších bachařek), ovšem z toho, co jsem zahlédla, se mi nějak zdálo, že se trochu upozaďují původní okolnosti, které se těmi raketami měly zahánět, a že se do centra nějak moc staví hustokrutost tehdejších, pozdějších a vůbec asi všech německých konstruktérů. Kurátor asi hleděl radši do budoucnosti, čemuž se zase nedá tolik divit, protože hrdou minulost jim nakonec Britové a pak Sověti celkem zmasakrovali. I když na jedné chodbě měli hezkou výstavku náborářských plakátků z každého roku války, to jim zase musím nechat, a jedna prima místnost dělala autentickou energocentrálu narvanou původními generátorovými monstry.

Hluboké lidské příběhy, a to ovšem opravdu fakticky hluboké, po nichž jsme pochopitelně jako vyhladovělé české hyeny prahli, nám mezi tisícovkami raketových atrap, modelů odpalů z pěti různých úhlů a v pěti různých měřítcích a jiných vystavených pokladů poskytly dutiny osobních skříněk pracovníků, kteří tam ony vražedné balistické potvory piplali od nejmenšího šroubku. To jste takhle chytli za kliku a z temné hloubky dřevěné rakvičky vyrovnané na výšku vedle desítky zrovna takových na vás vykoukl nějaký černobílý pan sympoš – rovnou i se svým sívíčkem. Prostě Němci mají zkatalogizované i kostlivce ve skříni. :smile: Na svůj zřejmě nejoblíbenější exponát jsem však pasovala tuhletu roztomilou šachovou kolekci z limitované edice Studená válka hrou.

šachy

Potom jsme zalezli do staré démonické elektrárny, chvíli se jí potloukali útrobami a a pečlivě zkoumali, kam vede která trubka.

Jakmile jsme konečně zjistili co a jak, nenápadně jsme se přesunuli k jednomu z klíčových zarezlých kohoutků, a zatímco já jsem odváděla pozornost okolí focením starožitného tlakoměru či čeho, kterýžto nápad po mně začali přítomní ofoťákovaní okamžitě opakovat, Máchomuž, z něhož nevinnost přímo odkapávala, se pustil do plynového atentátu. :mrgreen:

Když to bouchlo, už jsme byli daleko na křižníku Potěmkin. :cool: Ne, kecám, byl to sice nějaký sovětský bitevní plavec, co kotvil u břehu, ale byl asi trochu mladšího data sestrojení – odhadem šlo o asi tak o osmdesát let mladší raketový člunek. Zato s plně funkčním zaměřovačem, takže jsme mohli zaměřovat…racky na hladině. A rostly na něm modré muchomůrky.

A na závěr prohlídky pozdravte naši hvězdu Sexy Susi, známou též jako vyhřezlý lodní motor.

(Její několikametrová vlečka zakončená lodním šroubem je bohužel v zákrytu, a tak si ji můžete jenom slastně představovat.)

Podél staré horské dráhy pro uhlí jsme pak pokračovali k východu z válečné rezervace a hned venku jsme si v rychlém pohostinství poručili dva zcela zasloužené wursty. Nejdřív jsme nějak nabyli dojmu, že nás to dohromady stálo jenom dvě eura, což jsme potěšeně zhodnotili jako velmi sympatické odčiňování válečných vin, při druhé rundě jsme ale zjistili, že jeden párek dělá dvě dvacet. Ale furt dobrý. :smile: Asi vesnické ceny. Což mě vede k úvaze, jestli by na konci světa neměli přejít na cenovou politiku městských center – přece jen mají taky exkluzivní polohu. ;-)

Když už nám německá duše prošla až do žaludku, podnikli jsme invazi do Polska. Z daného místa to nebyl nijak velký problém, je to odtamtud asi tak sto metrů. No možná trochu dál, aby Poláci nemohli okounět. Podél stále jednoho a téhož moře, které se ale pořád schovávalo za písečnými dunami, jsme přejeli hranici a konečně dorazili k soutoku všech sviní. Navzdory lidem, kteří se po jeho ulicích normálně pohybovali, to bylo prostě opuštěné přímořské letovisko, propadající se do zimních snů, jimž na pozadí hučí nikdy neutichající severák. Nádhera. Popojeli jsme, co nejblíž k vodě to šlo, načež jsme se začali po pohyblivých písečných cestičkách prohrabávat skrz šílený lesík, mezi jehož stromy se tu a tam zableskl igelit nějakého toho bezdomoveckého hnízda nebo kus starého bunkru, případně kombinace obojího, směrem k pláži.

Máchonos vybral z labyrintu zapískovaných stezek pro jistotu tu, která vlastně vůbec neexistovala, a myslel si, jak na to vyzrál. Nejdřív to skoro vypadalo, že to byla vskutku správná volba (jeho a v jistém smyslu i moje ;-)), poněvadž jsme se skutečně vybrodili z lesa, jehož hustou konzistenci nahradilo mnohem vhodnější rákosí, drobné kmínky a trsy ostré trávy tryskající z písku do výšky. Začali jsme se škrábat do sesýpajícího se kopce, za nímž už to jednoznačně nadějně šplouchalo. Konečně jsme stanuli nahoře a před námi se v tu chvíli rozlilo obrovské moře. A mezi mořem a námi přesně tehdy jaksi vyrostl plot. :mrgreen:

Tak jsme se chvíli kochali výhledem a pak se zase probrodili zpátky k autu, které nám měli, jak jsme záhy zjistili, správně odtáhnout. Když jsme odjížděli, povšimli jsme si totiž náhodou značky s nápisem “Piesi”. “Hm, tím asi myslí ten písek,” podotkl muž filuta, jehož k překladu inspirovaly zřejmě jeho boty plné oné dotčené sypké hmoty. Jenže protože já jsem z té ehm horší půlky Polka nebo tak něco, naznačila jsem tak taktně, jak to umím jenom já, že by to taky mohli být “pěší”. “No jo vlastně, jediný rozdíl mezi námi a Poláky je Jan Hus,” uzavřel osvíceně Máchomuž.

Posunuli jsme se ještě o kousek dál od civilizace, až jsme dosáhli bodu parkoviště, kde veškerá cesta končila. Když jsme si ho vyhlídkově objížděli, úplnou náhodou jsme odhalili umně skrytou ceduli naznačující směr ke starým obranným pevnostem, kam jsme se toužili dostat. Tož jsme si zavýskli! :mrgreen:

Na Svinoústí totiž už od pradávna furt někdo útočil a brousil si mečíky, poněvadž fungovalo jako taková šikovná branka dál do vnitrozemí. Hlavně Švédové, Dánové, Norové blahé paměti (ale pak taky jeden čas Američané – to když se tam zrovna rozsáhle zabydleli nacisti – nebo rudí bitkaři). Takže si tu branku domorodci obstavěli strážnými pevnostmi, odkud na směny hlídali obzor, jestli se náhodou neblíží nějaký zavilý Viking.

Ačkoli už bylo asi pět hodin, chtěli jsme stihnout alespoň jeden z těch vojenských skvostů, takže jsme se tentokrát jiným lesem pustili k pláži. :smile: Meteorologická stanice byla zamčená na čtyři západy, aby někdo neukradl počasí, pláž obsypaná mušličkami, které spolu s vikinskými kostmi lehce křupaly pod nohama. Na protějším břehu zálivu se vypínal jeden z majáků, protože mu ani nic jiného nezbývalo, kdesi v dálce hučel přístavní ruch vyjících jeřábů, a jak jsme se tak laškovali s vlnami, rozevřela se země na pravoboku a vyřízla výhled na fort zachodni – alias svinské západní opevnění.

Zbývalo přesně tři čtvrtě hodiny do zavíračky, ale přesto jsme se ještě, tentokrát již jako asertivní euroturisti, nacpali dovnitř. (Kvůli tomu jsem se mimochodem styděla po celou dobu, co jsme pobývali na polské straně – nevyměnili jsme si totiž peníze a všechny napchávali eurozlatem – protože ho tady u hranic s Němcem všichni automaticky přijímali). Jak se později ukázalo, měli jsme vlastně štěstí, že část pevnosti byla uzavřená, protože ji obydlely lišky a dávaly si tam dobrou noc, jelikož jinak bychom to snad ani projít nestihli.

Hned za vrátnicí měli plno vzácných pokladů, jako byla třeba niemiecka mina magnetyczna, protiletadlové kulomety nebo bažina v bývalém “hradním” příkopu, z místnůstky za ochozem západní baterie se linulo autentické Morseovo ťukání a celé opevnění zarostlé šípkovým křáčím rozlezlým všude okolo trochu připomínalo pohádku o Šípkové Růžence – kdyby ovšem Růženka nebyla dcerou krále, nýbrž pevnostního kapitána.

Za celou její historii se v jejích komnatách vystřídalo asi deset různých armád, národností a charakterů. Nejvíc si však prastarou pevnost k obrazu a vkusu svému přebudovali za druhé světové vojny němečtí “nájemci”. Ti taky do zdejšího komplexu zasadili tuto stylovou nacistickou bytovku i s vrchní verandou, v níž se patrně bydlelo jedině za odměnu.

Vybavení už ale asi vzalo za své, takže to uvnitř působilo trochu neútulně, musím říct. A nepřátelsky působili i všichni ti nasraní duchové uvěznění mezi zdmi. ;-)

Tak jsme jim ještě zamávali a demonstrativně šli zase pryč. Museli jsme – beztak jsme tam z návštěvníků stejně strašili nejdéle.

Chvíli jsme sice koketovali s myšlenkou, že omrkneme aspoň zvenčí ještě jednu pevnost, co si říká Andělská, ale děsně se nám nechtělo :smile: , a tak jsme to na křižovatce u růžové miny střihli doprava a obloukem stmívajícím lesem se vydali na pláž k majáku, který najdete asi na všech svinoústních pohledech.

Slunce zrovna prchalo za obzor, stihli jsme právě poslední sekundy předtím, než se skulilo za výběžek, tak jsme si sedli na pláž a pozorovali, jak se za ním jako pavouci na vysokých nožkách sbíhají a plíží zbylé paprsky světla a jak se v temnící mělčině cachtají racci s kachnami.

ústí

Podél břehu a po kamenném molu, po kterém se kolébaly desítky havranů, jsme došli k bílému majáku, jemuž u paty plápolaly svíčky. A byla to tak akorát romantika – ne moc sladká, protože to celkem dobře vyvažoval studený slaný vichr. A havrani tomu samozřejmě dodávali jemně dekadentní rozměr. ;-)

Na benzínce ve městě jsme potom dokoupili potravu pro auto i pro sebe. Na Polsku je prima, že vám každý rozumí, i když mluvíte česky. Přesto nás ale prodavačka zaskočila, když se nás oproti platební kartě velkoryse zeptala, jestli chceme platit v korunách, nebo ve zlatěnkách – abychom jí udělali radost, vybrali jsme si “zlatěnky” – i my jsme občas milí lidé. A hlavně jsme nevěděli, co tak hned říct. :mrgreen:

Posléze jsme třikrát objeli noční přístav, než se nám podařilo najít cestu ven z města a k jednomu z bočních přívozů. Ani jsme nečekali dlouho, ale byli jsme celí rozechvělí, vezmou-li nám i mistři převozníci evropské platidlo. Dřív než jsme se jich stihli zeptat, nás ale celkem lhostejně nahnali na loď jak zkušení pastýři (nebo řezníci) a dál si nás příliš nevšímali. Nakonec jsme tu nejistotu a tento úporný pohled nevydrželi a muž vyrazil na výzvědy. Přišel s tím, že prej zdarma a zadotováno. No tak jo, viď.

Na druhé straně vody jsme vypluli do chladné noci a kdesi nedaleko Miedzizdrojů to konečně zapíchli…

mrtví asi tak jako teď já po sepsání tohohle opusu. Ale další den už to bude lepší – dopoledne se budeme hlavně hádat, takže nebude tolik času na zážitky ani zápisky. ;-)

Post Navigation