Se mi zdá, že příběh už se snad tak jako správně rozležel a můžu pokračovat dál. (To nevzdám totiž!) Akorátže se musíme všichni smířit s tím, že vzpomínky na konec loňského září začaly mezitím trochu připomínat hodně jetý palimpsest – několikrát počmáraný a pak zase oškrábaný a tak pořád dokola. (Teď se třeba zrovna chystám rituálně seškrábat týdenní nánosy učení dialektologie. Což ovšem půjde vyloženě samo.) Ale napadlo mě, že případným výpadkům můžu vždycky říkat třeba kouzlo nedořečeného nebo tak.

Tak tedy zpátky…k sviním.

29. září. Na konci minulého dílu, když jsme usínali poblíž Medzizdrojů, jsem slibovala, že bude drama. A hu! Rovnou je tu. Tohle zrovna vidím pořád úplně živě. 🙂 Naše zuřivá hádka se spustila jak krev z nosu, co se valí tak rychle, že už ji prostě nemůžete dál polykat, hned ráno přímo uprostřed poklidného obecního supermarketu naplněného mírumilovnými Poláky, kteří si pravou nohou vyrazili na dobromyslný sobotní nákup. Z téhle generální linie pozitivní slunné soboty jsme jako vždycky trochu vybočovali, protože nás, na rozdíl od nich, nakupování – jako vždycky – iritovalo. A protože mě navíc muž nenechal v klidu si vybírat noviny, což dělá asi tak tři čtvrtě celého potěšení z onoho novinového rituálu, a ani mi nekoupil koláč (čímž by mohl asi tak jednu čtvrtku dočasně! nahradit), společná atmosféra se dosti zostřila.

Malinko ji ale vylepšil skoro vzápětí, když na odpočívadle před národním parkem suverénně, a česky, poslal nějakého nervózního Poláka, co se ho důvěřivě ptal, jestli neví, na kterém parkovišti autobus vysadí jeho tchýni, na nějaké docela jiné a docela vzdálené místo. Což se nedělá, že jo, ale Máchomuž se zatvrdil v tom, že to myslel dobře. Ale podle mě je to jedno, protože jsme byli beztak jenom figurky v Polákově ďábelském příběhu o tom, kterak ztratil tchýni.

Tenhle zážitek a hlavně jeho temné konsekvence nás zase trochu spojil, a tak mi Machoš vyrobil kufrový sendvič (v otevřeném kufru od auta) a šli jsme omrknout bizonovité tury, co obývají Volyňský národní park. Sotva jsme se však po romantické lesní cestě vydali k zubřím ubikacím, jedno stádo zubrů se nám zjevilo přímo za zády. Akorát měli foťáky a nadšené výletní čepice. Stejně jsme ale další kusy cítili za každým stromem. 😉

Po nějakém tom kilometru jsme dorazili k zubroparku uvnitř parku, teda lesa. Mácha zúročil jeden můj polský kořen, ukázkově zahlásil “dzień dobry”, což paní pokladnici příjemně naladilo k nějakému směnnému obchodu, a pak jsme jí však zase vecpali buranská eura. Fujky. Stydím se ještě teď a už to nikdy neudělám. A líbilo se mi, že si je, na rozdíl od všech ostatních, jako správný samorost z divočiny zavřený v rezervaci nenechala vecpat bez keců. 🙂

Zatímco jsme se blížili k obřímu výběhu, jehož konců nebylo sto dohlédnouti, napadlo nás, jestli vůbec nějakého zubra nebo zubřici spatříme, nebo jestli se při předvádění před publikem povinně střídají na směny. Ale byli tam. Sice daleko, takže jsem si foto do památníku neudělala, ale byli tam. I když nevím, jestli všickni. A dokonce kromě toho, že se soustavně futrovali slámou ze žlabu, sehráli i menší dramatickou jednoaktovku, v níž guru zubr alfa výchovně lískl nezvedeného mladého zubřího vopruzníka oháňkou. Zvláštní bylo, že domácí kočku, která se jim okatě plížila středem výběhu a ani se přitom nijak zvlášť nesnažila tvářit jako zubr, snesl bez komentáře.

Pak jsme se však radši rozhodli vyhlídku opustit, neboť se na ni ze všech stran dral onen hlučný polský zájezd. Hlučný navzdory tomu, že byla vyhlídka ze všech těch stran olepená pokyny k tlumenému obdivu. Ale tak se asi hodně těšili, no, “krowa, krowa” nadšeně vykřikovali už zdálky. 🙂

Ustoupili jsme k jelenovi, respektive k sovám a sovákům, co dělali v okolních výbězích něco jako křoví zubřím stars, ale pak nás totálně pohltila opravdicko-opravdovská prasata na divoko. Nechutně se válela mezi stromy tři hned u plotu, chovala se k sobě odporně a nás navíc naprosto ignorovala, což nám dávala najevo občasným pohrdavým odfrknutím písku od nozder.

Zatímco jsme je na místě studovali, připojily se k nám dvě malé holčičky i s babičkou. Jedna z těch malých pro prasata vyloženě zahořela. Olbřímí prasnice ji zaujala natolik, že to musela okomentovat: “taki biały, ladny, tam leży…” rozplývala se zasněně. Střízlivá babička se po nás, co jsme se decentně chechtali opodál, podívala a taktně (a polsky) povídá: “Jo? No já ti nevím, jestli je vyloženě pěkný…” Jako by to snad chtěla sama rozhodnout, nebo aspoň přidat názor do spektra, prasnice se v tu chvíli zrovna zvedla a strašlivě zařvala…no jako prase. Na dva metry vcelku působivý ryk. Načež babička vnučkovstvo odtáhla k jelenovi.

My jsme teda ještě trochu okouněli, dokonce jsme šli i podél ohrady za nimi, když se prasata přesunula do žracího koutu. Mácha se na prasnici, co šla na palouk vydloubávat bukvice nebo co, pokoušel chrochtat a snažil se tvrdit, že prasnice odešla jenom proto, že jsem ho přinutila přestat a že jsme tak pro ni přestali být zajímaví. Dokud prý chrochtal, říkala si, že takové divné chrochtání si musí poslechnout a pak to předvést klukům, aby se tomu společně zachrochtali. No co na to říct, třeba to tak bylo – já nejsem takové prase, abych jim rozuměla.

Takže prasata dobrá, ale psi jsou stejně lepší. Prase sice taky umí vrtět ocáskem, což sice může značit, že vás vážně rádo vidí, ale přitom to může taky znamenat, že je nasráno v míře nejvyšší, a umím si představit situaci, kdy by tenhle komunikační šum mohl být fatální.

Když jsme z prasat načerpali, co nejvíc energie to šlo, vydali jsme se do jezerních kolonií. Tenhleten národní park je totiž vyhlášeným mokřadem. To skrz tu nízkou “výšku” nad mořem, hádám. Prostě se tu všude drží vážně hodně vody – sladké i slané a i té půl na půl naředěné. První zastávku jsme měli hned u nějakého miniaturního jezerního zástupce při cestě, ale pak jsme se vydali na lov čtyř ledovcových jezer, co se měli rozprostírat u Warnowa.

Bohužel dodnes nedokážu říct, jestli jsme u nich byli, nebo ne. 🙂 By jednoho předem nenapadlo, jak těžké totiž bude najít čtyři konkrétní jezera v krajině, kde se nenaráží na jezera, ale spíš na proužky pevné půdy pod nohama. Když už nás nebavilo vyhlížet ta správná, prostě jsme u nějaké vody zastavili a za “ta správná” ji určili. 😎 A dokud na nás nezaútočila banda bobrů, docela se nám tam i líbilo. 😀

Od ledovcových jezer jsme se vrátili zpátky k pobřeží a zapískovaným lesem se probrodili na vyhlídku obsypanou zbytky bunkrů, odkud kdysi vojáci vyhlíželi příliv nepřátel. Nebýt toho, že jim ti nepřátelé asi sem tam do výhledu fakt vlezli, byla by to vyloženě povznášející práce, kde všecky vaše starosti odvane baltský vichr a váš život se zázračně uspořádá jako řady bílých vln putujících po modrém krepu ke břehu. 😉

Mezi vyhlídkou a pláží se rozkládalo několik příkrých desítek metrů rozmanitého kráčí. Pokoušeli jsme se sice kousek popojít po okraji srázu s tím, že určitě narazíme na nějakou důmyslnou zvířecí zkratku, ovšem jak se zdá, zvířata z lesa se k moři asi napít nechodí a Poláci se zase bojí chodit po srázu, takže jsme celkem brzo skončili ve slepém koridoru. Museli jsme teda nazpět k silničce, od které jsme prve na vyhlídku odstartovali, a zkusili jsme na pláž zaútočit odjinud. Hrozně dlouho jsme se táhli extrémně strašidelným borovicovým lesem s hrozivou atmosférou a ještě hrozivější akustikou, který nešel ani vyfotit a v němž se mezi všemi těmi jehlicemi a tisícem cestiček uchytily celkem asi tři statečné listnáče, až jsme konečně na tu pláž prorazili a nějaké zavazející borovice přitom skoro vyrvali z kořenů. 🙂

Máchomuž začal přirozeně z radosti hned kreslit hákáče do vlhkého písku, ale když jsem pohrozila, že to zdokumentuju, předělal je, srábek, na politicky korektní okna a tvářil se, že takový byl od začátku plán.

Ta pláž byla obrovská, tichá a prázdná jako měsíční krajina. Na jedné straně utěsněná lesem, na druhé šuměním vody. Mívám obvykle takovou tendenci zkoušet na nekonečných plážích dojít až na jeden z jejich konců, čímž může, jak uznávám, moje okolí možná trošku trpět. Učinila jsem však přesto podobný pokus i tentokrát a blaženě poslouchala, jak mi pod nohama křupají mušličky a mokrý písek praská mezi přílivy vln, jenže pak mi to větřící Máchosenzor překazil. Začal být totiž děsně nervózní z mraku, co se nám už delší dobu plížil za zády, a zdálo se mu přitom, že se pořád nějak zvětšuje a zrychluje.

Dostihl nás na indiánském ústupu ve strašidelném lese. A když už jsme byli během chvilky stejně promočení, stavili jsme se ještě před setměním u starého zabedněného majáku na zarostlém ochozu, u něhož se toho ale nedalo dělat o mnoho víc než podupávat ve skrytu pod větvemi stromů u informační cedule. Stejně to ale bylo nádherné. 😳

A to byl konec našeho krátkého dvoudenního působení na liduprázdném severu. Zatímco jsme v autě osychali, stočili jsme se zpátky na jih.

Poslední den měl patřit samotnému Berlínu velkopruskému.