Sladkovodní veteráni, kteří přečkali všech dvanáct měsíců v naší domácnosti, což je víc, než kolik jsem přečkala já, kteří nevyplavali za světlem na konci tunelu jako někteří jejich uškvaření spoluplavitelé, ale neústupně bojovali proti vzmáhající se trudnomyslnosti a ve svých rozmočených, výhledově historických análech zaznamenali hrůzu letošního Štědrého večera, mají přislíbenu novou vodu. Bušila bych se do hlavy Úvodem do teorie masové komunikace s českou předmluvou Jana Jiráka, kdyby byl účinnější než velmi křehké Hovory Woodyho Allena.

Zavázala jsem se k Vánocům některým čtenářům, zejména stydlivému Jirkovi, který si “mě” – považte – uložil do své čtečky a teď je s tučným vykřičníkem nešťastný z mých stále rozlehlejších textů, že umírněně umlknu a vystavím tu stručné obrázky. Jenomže jsem klíčový drát k fotografickému aparátu spolu s kopretinovými sponečkami zapomněla v Praze. A navíc doslova trnu, že nepřestane-li padat umělecky velice působivý sníh, nepřiměřeně se roz(s)něžním a – ne, nebude tady širé bílo, ale uválím ještě a uplácám generální, tj. obsáhlou, intelektuální analýzu ucházejícího roku. 😉

A pod strom bych všem přála co možná nejvyšší míru důvtipu k bezprostřednímu demaskování mystifyzična a rovněž cílevědomosti ke zrušení všech zkonvenčnělých a znehodnocených vazeb. I do příštího roku, do Roku recese. 😎