Před několika měsíci jsme měli v hodině cvičného slohu sepsat úvahu na libovolné téma. Myslím, že profesorce se má úvaha líbila, měla jsem radost a tím její chvilka na nějaký čas usnula. Vzpomněla jsem si na ni teprve, když se mě nedávno zase jeden masožravec snažil zachránit. Proto se k ní vracím.

Když se řekne vegetarián, řadě lidí vytane na mysli představa zuřivého, pološíleného poločlověka, aktivisty bojujícího za pochybná práva zvířat nebo třeba celkem běžné stádní slečny, která se tentokráte nalezla v módě, jež má ve svém manifestu za jeden z bodů programu soucit s těmi rozkošnými tvorečky, protože oni přece mají tak nádherná očka.

O vegetariánech a principech jim vlastních toho již bylo napsáno mnoho. Ze všech možných stran do nich bylo hlodáno a jejich názory zesměšňovány. Nezastírám, že někteří vegetariáni, vedeni náhlým osvícením, pociťují nutkání osvítit i ty zatemněné. To je špatně. Je to stejně špatně, jako když si některý masožravec vyhradí všechna práva na jedinou možnou pravdu – na tu svou – masovou. Kdo druhého soudí podle jídelníčku, připomíná mnohem víc než člověka právě to zvíře, o které tu celou dobu jde.

“Dříve bych si objednal k jídlu slaninu nebo párek, ale teď už ne. Čím víc jsem věřil v nezničitelnost života, tím míň jsem chtěl být součástí zabíjení, byť třeba iluzorního. Kdyby jen jedno prase z miliónu mělo naději na kontemplativní život, místo toho, aby mi ho rozkrájeli k snídani, stálo za to vzdát se masa. Horký citrónový koláč kdykoli,” říká v jedné ze svých knížek spisovatel Richard Bach. Souhlasím s ním, přestože já nerada citrónové koláče. Častá otázka ovšem zní, jaký má smysl, když si několik jedinců odepře “flák” masa? A má tohle gesto vůbec nějaký smysl?

Pravděpodobně ta hrstka nezmění svět, ve kterém je poptávka zaplácnuta ochotnou nabídkou. Nicméně i ony nepatrné detaily patří k celku, ba dokonce celek dotváří. Možná společnost neposunou o metr, ani o centimetr, milimetr, z její valící se cesty, možná ale svým světem pozmění náhled někoho druhého, umožní mu rozšířit si jeho úzké obzory, s nimiž každý z nás vstupuje do svého života.

Člověk stojí na pomyslné zlaté příčce v potravním řetězci, to bezesporu. Jako takový ale přece nese i největší zodpovědnost, nejen za sebe a za své činy, ale i za ostatní tvory planety. Kam jsme dospěli s dosavadním přístupem, je nasnadě.

Co dělá zvíře zvířetem a člověka člověkem? Zvířata jsou ovládána svými pudy, instinkty, které jim ukazují, jak mají žít a přežít. Člověk získal především možnost volby – možnost vybrat si, jak se zachová. Predátor loví, aby přežil. Proč loví člověk? Pro zábavu? Pro radost? Jisté je, že přežít dokáže celkem obstojně i bez masa. Ha, pro některé kacířská myšlenka – možná dokonce obstojněji než s masem.

Vždyť je to proti přírodě, proti lidské přirozenosti, ozývají se protestující hlasy. Zoufale prázdná fráze. Co je lidská přirozenost, jaká je její všem lidem společná podstata? Přirozenost v sobě skrývá to, co my sami cítíme jako správné, co víme, že tak má být, aniž bychom o tom kdy museli přemýšlet a hledat důvody či způsoby, víme to ze své vlastní přirozenosti. Dnes tolik populární a všemi možnými lifestylovými plátky skandované heslo “buďte sami sebou”, to je vlastně ta skutečná přirozenost, která vůbec nic nepřikazuje, nepředstavuje pro lidi jakýsi neměnný, zkamenělý zákon, s jehož porušením člověk pozbývá své lidskosti. Že jsme dřív lovili? Jistě, dřív jsme taky třeba žili v jeskyni.

Jestli jsem v minulém článku psala o morálce a etice, pak teď je pravý čas znovu se s nimi vytasit na scéně.

Kruté zacházení se zvířaty, která nejsou nám lidem zase tolik vzdálená, je pro mě skutečně amorální. (Velko)chovy zvířatům způsobují stres, neboť jim brání v jejich přirozených (zase ono slůvko) projevech, neposkytují jim dostatečný životní prostor ani vhodné životní podmínky. Zabíjení je pak mnohdy prováděno nehumánním a nevyhovujícím způsobem, pokud vůbec alespoň v teoretické rovině nějaký vyhovující způsob existuje. To všechno ovlivňuje kvalitu produktů, aha! I samotná příprava již mrtvého masa je nutně spojena s určitou otupělostí ze strany připravujícího. A to se už netýká konzumentů, protože oni to upravené, přetvořené vlastně jenom sní a nikoho nezabíjí? Sní, aniž by je zajímal původ masa, aniž by je zajímalo, koho to jí.

Kdo maso jí, neubližuje jen zvířatům, která vnímají bolest podobně jako on, ubližuje také sám sobě. Sám sebe lidský druh považuje za pupek světa, za středobod vesmíru a nechce si připustit, že obrovský vesmír by se točil stejně dobře i bez něj. Proto raději ve své zaslepené pýše zotročuje a omezuje vše, co se mu nedokáže dost dobře bránit, co před ním nedokáže dostatečně rychle utéct. Dokazuje si svou sílu na slabších. Odívá se do jejich kůže, pojídá jejich ostatky a přesvědčuje sám sebe, že zkrotil svůj svět.

Takový je můj pohled. Vím, že většina lidí maso jí. Já je za to neodsuzuji, protože každý si musí jít tou svou cestou a nikdo nikomu nemůže nutit nějakou jinou. Můžeme se potkat na křižovatkách. Pokud ovšem křižovatky na našich cestách budou. Když budeme otevření i jiným myšlenkám, možná je tam nalezneme snáze.