Po dlouhé pomlce, během které mě nenapadlo promluvit, vám opět přiblížím své dojmy ze tří různých (tentokrát českých) komiksů, které toho společného mnoho nemají, nepočítám-li ten identifikační fakt, že je v knihkupectví/knihovně najdete ve společně ohryzané ohrádce.

David Böhm – Ticho hrocha

Pes je velmi bystrý, a tak okamžitě pochopil, že je chce hyena sežrat. Co teď? Aby hyenu oklamal, řekl, že se potřebuje jít vyčůrat. Vlezl do houští u cesty a pak utekl. Pes se tedy zachránil, ale co koza?

Příběh tohoto bezskrupulózního komiksu se pro mě začal odvíjet na stěnách dětského koutku během KomiksFEST!u v NoDu, kde visely přichyceny některé kusy jeho příběhů. Žel, nedostávalo se nám konců. Málem bych na tuto pochybnou epizodu zapomněla a svět by se dál netečně zhlížel v záchodové míse, kdyby mi za pár týdnů Ježíšek Mácha nedodal Ticho hrocha kompletní.

“Ticho hrocha je sbírka svérázných afrických pohádek, které na sklonku loňského roku slétly do Čech, asi jako když přistává hejno lepých sloních kulturistů. Coby své slohové úkoly je sepsaly děti z malé středoafrické školy a příliš se s nimi nepáraly. Povětšinou pohrdly fádním “bylo-nebylo” a přesunuly se rovnou k jádrům svých vypravování, která vesele dupou po evropských vypravěčských tradicích. Z naprosto odlišného kontextu světa se na řádky školního papíru jako partyzáni na liánách spustily příběhy s takřka anarchistickou fantazií. Chvostem zaklesnuty vyčkávají, kdy po vás budou moci mrsknout bravurní absurdní pointou.”

Dá-li systém, objeví se zítra někdy na nekultuře moje recenze v plném znění, a tak sem přibude odkaz. (Už!).

Nikkarin – 130: Odysea

Jsem z toho zlynchovanej.

První díl zamýšlené komiksové trilogie o nejasných hrdinech motajících se komíhavě docela jistě postmoderním a navíc i postapokalyptickým až robotickým světem.

Autor díla, Nikarrin, který se mihl na posledním předávání cen Muriel, asi jako vůbec jediný ze všech nebyl při proslovu horoucně trapný, pročež mi začal být až sympatický. (To je pak skoro každý, za koho se nemusím stydět.)

Mám trošku dojem, že Odyseu na jedné straně všichni vychvalují a plácají po ramenních výcpávkách a na stranu druhou ji titíž za leccos (i totéž) tepou jak bezzubé babky, co chytly ambiciózní slinu. Nemám tuhle jejich “objektivní” potřebu. Podle mě je Odysea svým přirozením velmi hravý a důmyslný tvůrčí experiment zkonstruovaný v povědomých hlubinách povědomí, snu a fantazie, kde se ve víru spodních vod točí veřejné bohatství zahozených popkulturních odkazů a ve vypůjčených kulisách tu skvadra přeživších sehrává spontánní ironické divadlo.

Absolutní většina vlastního děje probíhá na různých místech monstrózně magické planiny, po níž hlavní hrdina Bo bezprizorně bloumá a tu a tam za někým vleze do bunkru nebo filozofuje o krychli. Teprve ke konci Bo dorazí do jakéhosi města jménem Falas-Dir, kde chvilku dovádí s Princem superhrdinou, přibude záhadností a pak hned následuje vtipné Pokračování příště.

Můj první dojem z kresby mě trošku zneklidnil, poněvadž jsem měla pocit, že jsem se ocitla v temnější verzi nějaké černobílé počítačové hry a hledala jsem myš v návalu domnění, že by bylo vhodné cosi mačkat, než mé postavě nějaká svině zpoza rohu ustřelí helmu.
(Myš nenajdete a zjistíte, že autor knížce stejně nastavil autopilota.)

PeS: Hlavní hrdinou pro mě samozřejmě nebyl nějaký pochybný Bo, ale malý, nedefinovatelný a naprosto okouzlující Kňch.

Džian Baban a Vojtěch Mašek – Pandemonium aneb Dějiny sousedství

Všichni sousedé už poctivě nosí vaše potkaní kostýmy.

Tohle je prý nejlepší původní český komiks 2009. Možná mi unikla nějaká jeho vroucí a pravá myšlenka, kterou všichni zasvěcení a krví spojení bratři porotci a recenzenti zachytili, ale bojím se, že spíš asi ne. Mám skutečně velký smysl pro absurdno. Ale nemám ráda blbost(i). A v případě Pandemonia se nemůžu zbavit potuchy, že tady se za absurdno právě blbost vydává.

Komiks vycházel na pokračování v roce 2007 v Reflexu a tvoří ho většinou několikapanelové črty ze života manželů Kokešových v jistém ďáblickém paneláku, které pravidelně navštěvuje malý Janík Štulec z osmého patra. Obrázky se víceméně nemění, Kokešovi konstantně sedí u stolu, Janík stojí u dveří a všichni dohromady vedou řeči. Občas není úplně jasné, kdo z nich je přelud, kdo je mrtvý, kdo je android, špión protistrany, kdo je paranoik. (Kdo je narušený, to je zřejmé). A někdy do toho psychotického představení vstoupí ještě obří Dědys2007, živočich Chrudoš nebo zpravodajský štáb kabelové televize Vesmos9.

Pokud by teď snad někdo nabyl dojmu, že ta skrumáž zní celkem slibně, je to jen takové zdání optimisty. Kapitoly z Pandemonia postrádají jakýkoli zvláštní či alespoň nosný nápad, nepředvádí brilantní dialogy ani jiskrný humor. A nechybí tomu něco, chybí tomu cokoli. Kromě všudypřítomné rozplizlosti.