Zde v rozvalinách mrtvočasu odpočívá první, tady druhá, a teďko teda vymačkáme freš ovocnou třetí várku. Dnes to bude maličko exkurz do Bizárie. Tyhlety tři rozverné komiksy, co si je za moment lehce představíme, jsou všecky tak trochu nebo i hodně úchylné. To záleží. Taky mají společné, že obsahují víc drobných až mikro příběhů. Jo a že ty mikropříběhy jsou… dost úchylné.

Edward Gorey – Octárna a jiné příběhy

Když ráno snídali, ono to k nevíře
topinku snědlo, džem i kus talíře.

Kdyby se Kafka s Vianem a Oscarem Wildem zhulili u Alenky doma v říši divů, vymysleli by asi něco podobného. Akorát Gorey je lepší v tom, že navíc úchvatně zlověstně kreslí. V jeho podání se i obyčejné dveře třesou tak, že za nimi hnedle očekáváte zákeřného úskoka. A taky že jo, dorazí vrazi, kouzla a další pochybní hosté, akorát si vedle vybourají dveře vlastní. Všechno ale má svůj pevný hororový řád a ctí se protokol, jak se ve viktoriánské Anglii sluší, takže i vraždy se tu provádí distingovaně dle abecedy a s invencí, jež prozrazuje až dojemný vrahův zájem.

Octárna je už druhý a o poznání zdařilejší český výbor autorova mimózního díla, které balancuje někde mezi obrazem a textem, ačkoli stejně jako v prvním případě i s druhým se vleče chronické trauma z Goreyovy poezie. Samozřejmě můžu chápat, že přebásnit na tak malém prostoru složitý surreálný verš tak, aby se to rýmovalo, a co víc, dávalo patřičný nesmyslný smysl, a pokud možno taky zrcadlilo nebo aspoň připomínalo charakter originálu, je nestvůrná práce, ale to nic nemění na tom, že některé rýmy trošičku vržou. Asi jako hodně zákeřné staré parkety, když místností cupitá dáma s dietou. Nicméně, nečetla jsem originál, takže ponechávám v záloze možnost, že to přesně tak mělo být a podtrhávat už tak zjevnou morbidnost díla.

Jaromír Plachý – Koule a Krychle

“Buď jsi jeden z těch úchylů, co někoho furt šmírujou, anebo je tohle jen kostým, a ty seš ve skutečnosti Hovínko, Vajgl, nebo Ježíš!”

Je to jedno z těch zásadních životních rozhodnutí, jimž se dříve nebo později nevyhnete. Budete si muset vybrat, budete se muset rozhodnout, jestli máte radši Kouli, nebo Krychli. S mužem jsme si to už vyjasnili – on sympatizuje s Krychlí, ačkoli dle mého je to bytost dost nudná, přemoudřelá a tristně pasivní. Přirozeně mám radši zvídavou a svéhlavou a kulatou Kouli. Kdo by se však ani teď nemohl rozhodnout, může si vybrat některého z dobrých kamarádů od Koule a Krychle, kupříkladu Hovínka, Chlupa nebo Vajgla, který jako bonus vlastní pudla jménem Fifi.

Leckdo by už teď posměšně prskl, že je to blbost, avšak já v tomto nenápadném komiksu spatřuji velký existenciální opus, temné podobenství o vpravdě odysseovském hledání, o skutečném přátelství, nenávisti a mezidruhových vztazích vůbec. Podobenství, kde není místo pro plyšové medvídky a citlivé povahy. Podobenství, kde se snadno nepříčetní. Ale taky podobenství, které říká, že ti, co přežijí, budou moci žít ve světě, kde každý může být sám sebou, navzdory všem ostatním. Anebo právě proto, aby je naštval. 😉 V součtu to tedy opatrně hodnotím jako mírný optimismus a světlé zítřky.

No a na závěr tady máme úplně nejčerstvější šťávičku:

Ricardo Liniers – Macanudo

Návštěva u veterináře by mohla dopadnout dobře, kdyby se pan veterinář neobjevil s teploměrem v ruce. Fellini si na ten teploměr moc dobře pamatoval.

Vousatý chlápek, který tohle coby strip v Argentině kreslí každý den už asi osm let, přijel do Prahy, protože osvícená paní Pecháčková z Meandru, která mimochodem dělá přesně to, co budu dělat, až budu bohatá, vydává první díl v češtině. Podařilo se mi ukořistit autorův autogram, a tak mám teď na přebalu tohoto notně zatučňákovaného komiksu vlastního Felliniho ručně načmáraného, i když to byl lítý boj se smraďochy, co předbíhali, a vlezdozadkisty s tlustými stehny, takže někteří úspěšní kořistníci pak radostí dokonce útočili na rautočíšníky.

V nějaké recenzi tuším jsem přečetla, že něha v komiksu všudepřítomná prozrazuje, že pan Liniers je dobrý člověk. To si posoudit netroufám, ačkoli celé jeho živé vystoupení bylo v těchto roztřepených dnech pro mou zjitřenou duši a bolavé koleno rozhodně velmi povznášející, ale klidně povím, že je tam občas přítomná, abych tak řekla, krutózní prdel, a ne jen bloumavý a trochu smutný humor, jaký má pan kreslíř rád a o jaký se prý snaží. Každopádně doufám, že v dalších dílech přibude tučňáků.

No a kdo by rád věděl víc, třeba jako o čem to teda je, ten by měl kliknout semhle, a kdo rád milé, i když trošku přeplácané weby, nechť zmáčkne šipku ➡.