Dnes vám představím rovnou tři pozoruhodné komiksy, které více či méně romanticky ukájejí čtenářský voyerismus milovníků autobiografického hyperrealismu v soudobé tvorbě grafického románu. 😎

Jak jsem vypozorovala, paradoxem podobných knih bývá, že vstupují do světa v podstatě jako hluboké, leč prosté (nikoli ve smyslu nesložité) a neznámé lidské příběhy, které ovšem disponují instinktivní schopností zahnízdit na výsluní zájmu. Jejich autoři a protagonisté se skrze dráhu odtajnění osobní historie proslaví jaksi rychleji a zběsileji, kterýžto fakt bývá v solidních společnostech obtěžkán příslušnou literární cenou, případně též cenami. Což jim ovšem ze srdce přeji, jelikož jejich životy musí být, soudě podle životopisných komiksů, povětšinou samy o sobě dost mizerné. (V tomto ohledu se budu v budoucnu těšit na pohnutý komiks Margarity Perly Paroubkové).

Marjane Satrapi – Persepolis

“Chtěla jsem být prorokem, protože naše služka nejedla s námi, protože můj otec měl cadillac a hlavně proto, že babičku pořád bolela kolena.”

Marjane Satrapi de facto vykradla Padoucnici a uloupenou primitivní kresbou pak zhotovila vlastní, nečekaně náročný komiks o svém útlém dětství v Teheránu, jež uvízlo v časech islámské revoluce, která leckterý život zatopila betonem, a íránsko-irácké války, během níž beton dále zrál. Kromě svého vlastního dosadila autorka do knihy i osudy řady osobních přátel a postav rozsáhlého příbuzenstva zmítajícího se v drobných postřezích dítěte, jemuž na hlavu prostě nasadili šátek. Z přerušovaného vyprávění malé a obzvlášť zarputilé lidské bytosti tak vyhřezává nadosobní íránský osud v novodobé historii.

Čtení vyžaduje nadstandardní spoluúčast čtenáře zejména v oblasti faktických znalostí o teokratickém režimu a íránských dějinách. Tento exotický případ je dalším dokladem omezenosti literárního mýtu, že komiks představuje zjednodušenou verzi čehokoli pro pologramotné idioty. Pro ty, kdo absolvovali politickou geografii, to ale nebude žádná velká obtíž. 😉

PS.: Podle obálky českého vydání se jedná o “první – a hned nejlepší! – íránský komiks všech dob!” Ale nenechte se odradit nějakým troubou. 🙂

Craig Thompson – Pod dekou

“Je to tak uspokojivé zanechat stopy na prázdné ploše. Zmapovat, kudy jsem šel…bez ohledu na to, jak je to dočasné.”

Nemírně obšírný román Pod dekou je rozervaným příběhem o dětství, dospívání, první lásce a sněhu na bigotním i jinak nepřívětivém americkém venkově. Právě do zasněžených scenérií a tichých bílých ploch se autor pokusil vsunout meditativní poznatky ke své vlastní životní filozofii, jak se vyvíjela společně s jeho nejistými kroky. Tu a tam vás ale přepadne silný pocit, že se probořil. V lepším případě. V horším případě se zase ocitnete v podkrovní místnůstce, kde se autor komiksu a jeho mladší bratr vzájemně pomočují. Kniha je ovšem nejen plná moči, ale také Bible a symbolů, jež odtamtud prýští.

Je to neředěný roztok kyselin, které nesouvisejí ani tolik s dospíváním jako spíš s mozkovou dysfunkcí a sociální demencí, v němž hlavní hrdina (zdaleka nejen vlastní vinou) plave tak odpudivě, až mi připomněl hned několik adolescentních reků, s nimiž jsem se setkala v reálném životě. Čili přinejmenším po stránce uvěřitelnosti působí tato kniha pohlavně přenosných emocí velmi seriózně.

Alison Bechdel – Rodinný ústav

“Větší příhřátec než můj otec byl snad už jen Marcel Proust.”

V Rodinném ústavu v Pensylvanii se dcera kreslířka chopila zvláštního skalpelu s tuhou ukrytou uvnitř a sebejistým řezem otevřela svůj složitý vztah k otci, který nefungoval coby archetyp, zato však připomínal výsledek nemravného křížení v uměleckém světě. V očích svého potomka byl Daidalem, Íkarem, Francisem Scottem Fitzgeraldem, Oscarem Wildem a nakonec i Joycovým Odysseem. Podle mého soudu tkvěl hlavní problém v tom, že byl též architekt, eventuálně restaurátor reality. Patrně pod přetrvávajícím vlivem tohoto nepřiznaného homosexuála sepsala Alison Bechdel knihu, v níž se zmateně probírá palčivými procesy hledání vlastní cesty k sebeuvědomování, sebepřijetí a sebevyjádření, jakož i hledání viníka, zatímco na pozadí poněkud komicky spekulují novinové titulky a televizní zprávy o Nixonově osudu.

Autorka sebrala staré dopisy, deníkové záznamy a vlastní vzpomínky, po stránkách rozházela desítky knih a vytučnila pasáže a to vše tužkou spojila v jakési pseudopsychoanalytické literární dílo, které je lapeno v kruhu, nemajíc konce ni začátku, a které setrvale levituje nad pomezím mezi příčetností a pomatením. To je tak, když se někdo potenciál tématu snaží vzbudit necitlivým bodáním do slabin.

Ke čtení bych ovšem z různých důvodů (třeba že jsem mrcha) doporučila všechny tři. A titul navíc pro ty z vás, kdo nemají komiks rádi.