V pražské Lucerně je od 5. května vystavena sbírka Američana Roye Glovera, který zde ve spolupráci se společností Interkoncerts předvádí expozici mrtvých vypreparovaných těl. Zájem široké veřejnosti o ni je pochopitelně veliký. Kontroverzní výstava vyvolala ovšem i vlnu negativních reakcí a protestů ze strany lékařů, církevních představitelů či politiků. Všichni se hádají, jestli je něco takového morální, etické, přípustné a vhodné a zda je vůbec v našem zájmu podporovat onen do očí bijící, pouhopouhý byznys.

Ráda bych se blíže podívala na některé konkrétní výroky.

Vedoucí Ústavu lékařské etiky 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze Petr Příhoda řekl, že se mu to hrubě nelíbí: “Je to projev neúcty k lidem, jimž tato těla patřila. S mrtvými se má zacházet pietně, a to rozhodně není tento případ. Taková výstava může jen zvýšit neúctu a lhostejnost k životu.”

Nemyslím si, že by taková výstava mohla jen zvýšit neúctu a lhostejnost k životu. Alespoň co se mě týče, hodiny biologie – tehdy vlastně ještě přírodopisu – na základní škole, v nichž jsme probírali lidské tělo, ve mně pokaždé vyvolávaly spíš obdiv a nekonečný údiv nad tím, jak mohlo vzniknout cosi tak křehce dokonalého a mezi schématem trávicího ústrojí plže a vycpanou kunou mě zachvacovala možná trošku naivní hrdost. Nejsem odborník, jen laik, ten člověk, o kterém všude píšou, že je zvídavý a touží objevovat. A proto by se šel podívat i na tu odsuzovanou výstavu, sic se o ní dozvěděl nespíš právě proto, že se jedná o živá mrtvá těla a nikoli o umělé modely, tedy díky křičícímu byznysu a velkolepé šou a to je přece všechno špatně.

“Když si to srovnám, řekl bych, že chodit na tuhle výstavu je stejně divné, jako když se dřív lidé chodili dívat na popravu. To prostě nepatří do moderní doby,” myslí si Libor Páč z Anatomického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Když si to srovnám já, připadá mi divné stavět do jedné roviny popravy lidí a výstavu mrtvých těl, jejichž vlastníci dali souhlas (o souhlasu ještě později). Popravy do moderní doby skutečně nepatří (leč dějí se), podle mého moderního názoru ale tato výstava nikomu neubližuje. Může vzdělávat, může poučit, může někoho donutit zamyslet se, může i znechutit. Takový moderní člověk ji nenavštíví a je to.

Co je ta zprofanovaná morálka? Kde jsou hranice etiky? Kdo si troufne je vymezit? S mrtvými by se mělo zacházet slušně a s dostatečnou úctou, to je samozřejmé. Těmi mrtvými se myslí na Zemi pozůstalá těla? Jsem asi zvrácená, ale pro mě je tělo jen obal, který je sice setsakramentsky důležitý během života, sama smrt ho ale degraduje na pouhý organický zbytek, zatímco duše putuje dál. Morálka je pro mě nějaký vnitřní, “slušný” hlas, který způsobuje, že se mi to či ono příčí. A mně se třeba skutečně příčí, alespoň podle fotek, například to naaranžování do přirozených – nepřirozených póz. Obešla bych se bez basketbalisty staženého z kůže, uznávám, kdežto on by se zřejmě bez kůže neobešel.

Co mě ale zneklidňuje především, je myšlenka na skutečné lidi, jejichž těla si teď ostatní po celém světě prohlíží, ať už k tomu mají jakékoli důvody. Někteří kritikové tvrdí, že se může celkem snadno jednat o čínské politické vězně a fakt je, že výslovný souhlas těchto lidí nikdo nemá. Nejasná úmrtí, jež předcházela výstavě, vrhají na celou akci pro mě velmi černý stín. “Existují doložitelné úřední dokumenty čínské vlády i univerzity v Dalianu, která těla obstarala, že s ostatky je nakládáno se souhlasem pozůstalých,” takto se vyjádřila pořadatelská společnost Interkoncerts. Současně dodává, že těla jsou dnes již neidentifikovatelná a nezbývá než věřit úředním dokumentům. Proč se mi to nechce? Proč se mi tam najednou nechce?