Právě ji vytáhli z vnitřností. Nevinná tasemnice teď bezbranně ležela uprostřed tácu s absurdním květinovým vzorem. Kolem ní se vlnila hradba z okurkových plátků jako nízkokalorická zmenšenina Velké čínské zdi. Malinkaté okurkové růžičky nalevo, hostitel zhroucený napravo.

V následujícím obrazovém vstupu jsem seděla za zástěnou a podivovala se životu ve šmouze obývající zběsile pulzující louži. Znepokojuje mě, jak důkladně si pamatuji všelicos o lidských parazitech, kteří zvenčí ohlodávají a uvnitř systematicky kutají.

Šedý tunel ústí za posledním zákrutem do příjezdové cesty k opuštěnému lomu. Turisté s chlupatýma nohama sem občas zanesou kořeněný pach svých obleků, když přijdou, aby mezi balvany otázek hledali úlomky dálničních objížděk a porůznu drahých kamenů. Ač je místo vyhlášeno jako ideální výchozí stanoviště pro naučnou výpravu za domnělými hrochy, tu a tam někoho sejme padající žulová kostka. “Než jsem umřel, přál jsem si, aby to byla hvězda.”

Hýřím tempy. V Benátkách mi prý přistavili gondolu. Stejně se topím. Vodohospodáři odemkli kus horní hráze.