Upřímná charakteristika spolužáka 😎

Obývat lavici s nadšeným kytaristou, hořícím hudebníkem, humanitním intelektuálem, veselým racionalistou, liberálním komikem, tolerantním ostrostřelcem a pouličním hysterikem to není kdejaká lecjaká věc. Setkávají-li se navíc tyto persony v jednom jediném nevinném dlouhovlasém chlapci, umlkají i předpisoví básníci a roztouženým veršům se hroutí vzdušné zámky.

Náš vztah jsme začali intenzivně budovat už v nejasně hluboké prehistorii s čely bez vrásek a bez starostí. Žebřinami se proplétala žížala Jůlie a po obědě jsme spávali vedle sebe. Naši otcové se zdravili. Základní školní dny a povinná písmena namísto obrázků na skříňkách loudily a loudily, až jednoho druhému odloudily, a vklínily mezi nás několikeré zdi. Návrat přišel se střední školou, se třídou, v níž jsem až na dvě povědomé tváře (přičemž jedna patřila právě jemu) neznala živou duši.

Od letoška spolu sedíme. Kruh se uzavírá. Je o kus starší, což v něm tu a tam vyvolává různě intenzivní nutkání mě vychovávat. V podobných chvílích zle prohlíží malůvky na mé polovině lavice, nesouhlasně vrtí hlavou, nedovoluje mi promluvit, syčí na mě, napomíná a s oblibou mi bere knížku, láhev s vodou, svačinu, zkrátka cokoli, čím se podle jeho pocitů až příliš zaobírá moje pozornost a kvůli čemu trestuhodně bojkotuje výklady erudovaných profesorů.

Zodpovědné záchvaty střídají už mnohem přirozenější spontánní projevy, které mě titulují Ančičko, Aničko sluníčko, případně Moje milovaná Aničko a mlátí mě přitom do hlavy, předstírajíce, že má hlava je ústřední součástí nejnovější bicí soupravy. Když se pokouším ohradit, že pokud je mi známo, hraje pan spolusedící na kytaru, nikoli na bicí, dotyčný opovržlivě přimhouří zrak a ukřivděně prohlásí, že, jak je známo každému soudnému člověku, ze všeho nejdůležitější je přece ten správný rytmus.

Bytostně rád zpívá. Zapěje Vám, cokoli si budete přát. Vybranou píseň podá specificky osobitým způsobem (nikdy nepoznáte, co to vlastně zpívá). Bytostně rád paroduje. Kromě toho se bytostně rád poslouchá. Ostatním případným posluchačům nezbývá než se opevnit tvrdými nervy a vyčkat. Škola ho zmůže a jednou to skončí.

Umí být citlivý, jemný a chápavý. Pochopitelně se vyskytují chvíle, v nichž se jako nejlepší jeví nepáchnutí do jeho trajektorie. (Jakmile odevzdá test z matematiky, začne přecházet ze strany na stranu jako lev zavřený do klece. Kudy chodí, tudy rozrušeně máchá rukama, trousí slovní bobky a vykřikuje nesrozumitelné zvrácenosti.)

Nejpravděpodobněji ho potkáte v černé. Z pravé kapsy visí řetěz, kterého se neskonale ráda dotýkám, neb ho to znervózňuje a štve. Takže to nedělejte. Nosí zelené botky, na pouzdře má roztomilého šnečka, motýlka a kytičky. Třetího půjde ke kadeřnici nechat si zastřihnout konečky.

Hovoří velmi rychle, vyplazuje jazyk a neustále se všech přihlížejících táže, zdali mají strach. Je konzervativní, novátorství je mu proti mysli, bývá zlomyslný a těžce snáší kritiku své osoby, ač druhé kritizuje urputně. (Musela jsem konečně napsat taky něco střízlivého.) Metalistiky, punkerky, ba i jinak vyhraněné dívenky z nižších ročníků k němu vzhlížejí. Je si toho vědom a dál udržuje bohémsky zamžený zrak. Proto se občas přihodí, že se nestrefí do dveří, zakopne o sebe nebo mu z pootevřené pusy vypadne cudná žvýkačka. I se zalepeným rozkrokem bude tvrdit, že to všechno bylo schválně. Buďte lepší nežli já a nesmějte se. Nesmějte se dlouho.