Na Moravu dorazil kus české odnože rodičovy rodiny. Čtyři dny tu bivakovala votevřenost s vochotou. “Ty, hele, pamatuješ…” a “Víš, jak jsme…” obsadili neobydlený pokoj v patře. Představují neuvěřitelně konzistentní my, podpořené teplými večeřemi a její schopností přehlížet jeho touhu být tím rozumným a mít proto hlavní slovo.

Drátěný motýl se rozvalil na šňůře od lampy a začal sestavovat rejstřík rodinných záležitostí s odkazy na příslušné stránky.

Nepočetná sešlost počítala pozůstalé poruchy. “Pro mlčenlivé masochisty účast povinná”, hlásily vychlazené lahve, “Psychické potíže v souvislostech, hlasitá upřímnost a příbuzné anomálie.” Seděli jsme v nasvícené zahradě a každý musel překročit déšť, aby si ostatní všimli, že mezi sklenice vynesl trumf. A triumf. Jak se milujeme a jak o tom nemluvíme. Neobyčejně přítomná smrt a hledání bonusu – opakované putování za bublinou z vodováhy. Blesky se tříštily v pozorných očích.

A všichni umřou. A co můžu dělat? Počkat? Můžu o tom napsat v urputné naději, že po nás cosi směšného zůstane, můžu vyzvracet třetí pivo, můžu si nepamatovat…