V rámci svého třídenního turné po Zlínském kraji zavítal 15. března letošního roku prezidentský pár také do Holešova. Co jsem si zapsala do deníčku:

Dneska jsme šli povinně – nepovinně na prezidenta. Ta nepovinnost spočívala v tom, že jsme mohli zůstat ve škole na matiku, pročež jsme se šli seznámit s hlavou státu. Bylo nás tolik, že jsme už cestou zablokovali dopravu. Náměstí – předešlého dne vyluxované – bylo pro jistotu uzavřeno úplně.

Sešla se půlka města, od dětiček základních škol, přes nás studenty až po pracující lid a několik seniorů. Chyběly jen transparenty. Na své ovečky dohlížela celá skvadra místní policie. Na pódiu postával zřejmě moderátor akce a každých pět minut nás ujišťoval o tom, že ta příští minuta už bude s velkým M. Byli jsme ovšem předem upozorněni, že prezident přijíždí přesně zpožděně, tedy nás moderátorovy řeči nevyváděly z míry. Zabrali jsme strategické místo vedle pána na vozíčku, kolem něhož se utvořil úctyhodně volný plac.

Po dvaceti Minutách vyčerpaný chlap ožil a vzrušeným hlasem nám oznámil, že už HO vidí. My ho neviděli, poněvadž jsme si nepřinesli pódium, takže nám nezbývalo než věřit a sledovat, kterak se dav vrhl k silnici. Původně se sice očekával příjezd Boha, ale většina přítomných se tvářila, že se veze přinejmenším nějaké to exotické zvířátko a je nezbytně nutné si ho pohladit. Pan prezident přijal od zástupců města symbolickou štamprličku slivovice (zřejmě nebyla první), aby si dodal kuráže a předstoupil před nás v celé své kráse.

Nejdřív zažertoval starosta, aby následně přenechal slovo prezidentskému páru. Po úvodních poetických plcích o tom, jak je v Holešov nejvřelejší město z těch všech, které tu navštívil, a kolik energie mu dodávají naše tváře, se přešlo k prozaickým dotazům.

Nejprve si mikrofon ukořistil nějaký muž “tam vepředu”. Zabředl do složitého problému, v němž se zmiňoval o jakémsi dokumentu na internetu, kde prý prezident prohlásil, že stát okrádá církev (nebo církev stát?). Na to mu Klaus během pěti minut odpověděl, že si má dokument nejdřív přečíst.

Potom se o slovo přihlásila jistá studentka místní podnikatelské školy a načala ožehavé téma státních maturit. Vzhledem k procentuálnímu zastoupení studenstva v davu sklidila bouřlivý potlesk. Prezident pokýval hlavou a souhlasil s námi, že se státními maturitami nesouhlasí. Sice z toho asi nic nebude, ale dodal nám alespoň morální podporu.

Pak ovšem začalo být horko. Žena středního věku stojící přímo za námi na chudáka vyjela, jak si to jako představuje s těma raketama, co tu chcou mít ti Američani. Poprskala mikrofon a okolostojící byli nuceni ji zpacifikovat.

Jako čtvrtý promluvil nějak mladý muž a otázal se, co je pravdy na tom, že se Klaus chystá kandidovat na prezidenta i v druhém období a jestli by si přál svoji přímou volbu, načež mu státník blahosklonně pokynul a prozradil, že kandidovat se sice skutečně chystá, ovšem obává se, že i tentokrát bude muset lidi obejít a spolehnout se na svůj parlament.

Povolen byl poslední příspěvek a toho využil školák – žák 5.A a stydlivě poprosil o Klausovu e-mailovu adresu. Napjatá atmosféra se uvolnila, prezident s otcovskou vlídností hocha zklamal a nadiktoval mu pouze adresu Hradu, kde prý bydlí.

Nastalo loučení. Loudali jsme se zpátky ke škole s nezapomenutelnou vzpomínkou v srdci a s lítostí, že s námi pan prezident nepobyl déle.