Fénixův řád se někde zasekl

Pátý díl jsem přečetla asi pětkrát. Společně s prvním a čtvrtým je jedním z mých vůbec nejoblíbenějších. Včera jsem se vypravila do kina, abych zhlédla cizí představu. A film mi znovu, tentokrát jaksi až překvapivě intenzivně ukázal, jak obrovská propast zeje mezi graciézní knížkou a těžkopádnými scénami pohyblivého plátna.

Muselo se předpokládat, že několik set stran bude jako obvykle značně okleštěných. Neúměrné a násilné urychlení, které tentokrát vyrobili, ale způsobilo, že se z filmu, byť jde o kouzelnickou sérii, vytratilo kouzlo. Kouzlo lehkosti, přirozenosti, každodenních ?všedností?, dojem samozřejmosti a velká dávka půvabu. Nahradily je vypočítané efektní scény a lacině hororoví mozkomoři, kteří úplně zničili dekorum temných strážců ze ?trojky?, nebo přísně tajná záchranná akce členů Fénixova řádu, jež se v rukou filmařů stala směšným přeletem na pozadí rozsvícených mrakodrapů. Co to má být? Kde vězí původní myšlenky?

Filmu chybí osobnost. První dva díly byly nápaditou a unikátní pohádkou, Vězeň z Azkabanu fantaskně děsivý, ?čtverka? zůstala i přes tragické vyvrcholení zahalena jemnými křídly dospívajících vztahů. A ?pětka? je zkrátka podivná. S knížkou má společnou snad jen základní linii, v každém druhém koutě si vymýšlí a okatě přizpůsobuje dějové zápletky a pohnutky svým potřebám. Kdybych knížku neprostudovala, nejspíš by mi některé věci tolik nevadily, nejspíš bych neviděla ta hluchá místa, ale jako čtenářka jsem marně čekala na Ronovu kariéru nebelvírského brankáře, na Ginny v roli chytačky, na uštěpačnou profesorku McGonagalovou, na Hagridův příběh, na zkoušky NKÚ. Náležitou kouzelnickou úroveň postrádá většina filmu.

Velkým přínosem se staly nové postavy a koneckonců i výkony těch starých známých. Zasněná blondýnka Lenka Láskorádová přes svou odlišnost nebo možná právě pro ni hravě zapadla do formující se party mladých revolucionářů, Hagridův bratr Dráp je ve filmu snad ještě působivější než v knížce. Dvojčata Weasleyova excelovala. A samozřejmě princezna Umbridgeová, rozplizlý růžový hnus, je ztvárněna bezmála dokonale. Naproti tomu domácí skřítek rodiny Blacků Krátura se omezil na několik tichých zaskuhrání na potemnělých schodech hlavního štábu. Na jeho výstup holt “nezbyl čas”. Rita Holoubková a Dobby se plátnem ani nemihli. Nedodělaně a povrchně bohužel působí postavy Fénixova řádu, což bych viděla jako celkem závažný prohřešek už vzhledem k názvu celého počinu.

Bezesporu se vyvedla monstrózní podoba ministerstva a téměř závěrečná scéna odehrávající se mezi Smrtijedy a členy ?Brumbálovy armády? v odboru záhad. Ke své smůle se ale poněkud ukrátila řítícími se skleněnými koulemi a na plovoucí mozky (znalí znají) už nedošlo. Při souboji dobrého a zlého uvnitř svíjejícího se Harryho ale kino nakonec přece jen ani nedýchalo*. A dosavadní vítězství dobra samozřejmě všichni dojatě oplakali.

Řekla bych to asi tak: Pětku máme úspěšně za sebou a teď si počkejme, co s sebou přitáhne Princ dvojí krve.

*Až na člověka, který seděl vedle mě a v nejnapínavějších momentech vytahoval neuvěřitelně hlučně popcorn z krabice a nesnesitelně hltavě jej polykal. Někteří lidé jsou nehorázní barbaři. Nechápu, proč i v kině potřebují mít věčně vyplněnou tlamku.