Světlo unikající bílému plátnu useklo dlouhým stéblům hlavy. Drobné kapičky stříbřité krve se mihotaly v naporcovaném vzduchu. Na konci letu tmou pak vmáčklo do kulisy z neprůstřelného lesa několik ikon. Lhostejně visely na větvích, dokud je nesesbírali a nezavřeli zpátky do auta.

Nemohla jsem spát, a tak jsem využila okolo mě procházející nabídky a připojila se ke skupince, jež dohromady tvořila pět pé. Pět pozůstalých. Pozorovala jsem jejich vybledlé hlasy, kterak se téměř bolestně lehce snáší na ztichlou louku, mezi prázdné kelímky, odhozené láhve, zpřehýbané tácky a svinuté obaly od nedozrálé kukuřice. Kolem nás se spící mrtvoly na různobarevných karimatkách vsakovaly do země. Záviděla jsem jim jejich schopnost zavřít oči beze strachu.

Svítalo. Těšili jsme blábolajícího upíra mezi námi. Měl kytičku za uchem a strach. Co může upír vědět o ranní kocovině? Slunce vytrysklo z pobodaného mraku a vylilo se do trávy. Mrzce vytvarovalo naše stíny a přivázalo nám je ke kotníkům. Náhodná sešlost se rozpadla účinkem divoké máty. Poslední film skončil a vlastnoručně sepsané titulky zůstaly opožděné.