Roztěkané Šídlo z Hospodářek připlachtilo do Hollaru a ihned po přistání rozporcovalo náš převzácný, v náručích hýčkaný a prozatím rozhodně nejvyvedenější pokus o nápodobu seriózního tisku na několik přidušených skoro-experimentů.

Výběr zpráv na první straně bych nazval heavy metalem…Tento článek bych nedal ani na podval strany dvacet sedm, prosím pěkně…Ke straně tři jsem si poznamenal: K ničemu.

Drobným zadostiučiněním naproti tomu mohl být závěrečný výraz tváře slečny Alice, s nímž kolem nás některých, rozrušeně přešlapujících a pokorně vstřebávajích doznělá slova kritiky ve spontánně vykrouženém kolečku na pohaslé čtvrteční chodbě, proplula do hezkého víkendu. Zpětně tak šéfa domácího zpravodajství od oka degradovala přibližně na pozici elitářského kostlivce.

Fascinace automatizací na rezervovaných tribunách při potyčce mezi frázemi. Ocitla jsem se vlastně přímo uprostřed uctivého a umírněně vytrvalého boje proti zbožštělému démonu klišé, který jediný vyhlíží zarputile invenčně.