Sotva jsem si vydechla po všech těch dojemných prohlášeních, jak je skvělé, že jsem se zase hrdinsky postavila na nohy, svět se mi znovu smrskl na prostor postele. Ne že by se tu nedala provádět kdejaká bizarnost (prudké usmrcování papírových labutí například). Problém je, že mi se zcela nepřístupnými a odmítavými dutinami chybí obvyklý entuziasmus.

Navštěvují mě pravidelně dvě krajní fáze. Ochable ležím, pokouším se mělce dýchat a osnuji plány, jak si uřežu hlavu před někým, koho nemám ráda (ti, kdož mě viděli na hodině politické geografie, kterak si kreslím panenku vúdú a zabodávám jí šíp do rozkroku, vědí), aby se musel dívat na ty neladné hleny soukající se z otevřené rány do světa. Toto pasivní stádium střídá etapa manického neklidu, kdy zrychleně až překotně pobíhám po místnosti a sprostě nadávám. Vzdávám přitom hold bohu a své škole, která mě sprostě nadávat naučila, což je vedle semináře žurnalistické tvorby jeden z hlavních přínosů mého vysokoškolského studia.

Dnes ráno jsem zřejmě vypadala tak zle, že mi spolubydlící, jejíž kufr se třásl cestovní horečkou u dveří, nabídla svoji oschlou mandarinku. Ti, kdož mají ponětí o teplotě našeho vzájemného vztahu, si umí představit, jakou cenu toto gesto má. Pokud se mi podaří mandarinku spřátelit s pomerančem, který mi přinesl táborník z pátého patra, začnu malé vitamínky vyvážet do Mexika.

A tak, místo abych při plném soustředění tvořila námět na kasovní trhák pro Čermáka, recenzi pro dvojitou doktorku nebo esej o nepostihnutelné realitě pro docenta Štolla, vyznamenávám se na naší svačinářské poličce v barmanských dovednostech. Vrchol mé invence spočívá ve smíchání zbytku meruňkového čaje s citrónovou šťávou, horkou vodou a malinovou minerálkou. O zvukový efekt se stará rozpustný vitamín C. Kdo by snad ještě neměl dost sdělených intimností, tomu můžu prozradit, že chodím neustále na záchod, jelikož piju jako duha. Tristní je, že to je jediná zjevná podobnost, poněvadž můj život jeví se mi momentálně o poznání méně barevný.

Utápím se ve slizké osamělosti, ale zároveň se cítím být rozpolcená, neboť si ze srdce nepřeji, abych kohokoli, kdo by mě z ryzí dobroty srdce v mé kobce navštívil, v důsledku snížené citlivosti ranila. Naproti tomu všemu nemoc skýtá i jisté labužnické výsady. Včerejšího návštěvníka jsem přinutila, aby mi předčítal knihu mého dětství, o které, zdůrazňuji, aniž by ji znal, velice hloupě prohlásil cosi nelichotivého. Když se začetl, nadchl pro Gabru (a podezřívám ho, že uvnitř i pro Málinku ) a přiznal, že se mýlil, pookřála jsem natolik, že jsem ho bez výčitek pouze obdařila velkorysým úsměvem. Vděčen mi byl do té míry, že mi ještě ve tři ráno pěl námořnické písně, když jsem do něj bušila, že nemohu usnout.

Sper to ďas!