V dolní liště odbíjely dvě hodiny v noci. Napjatě jsem seděla vedle poloprázdného půllitru instantního čaje, houževnatě ždímala hvězdy a opravovala stylistické přečiny své nadpozemské inspirace.

Pro závěrečné, tabloidní, vydání drahé Fleše jsem se rozhodla zpronevěřit svým prudce skeptickým zásadám ohledně případné budoucnosti. Vyjevila jsem čtenářům fakultního skvostu neveselý, avšak přitažlivě bizarní čtvrteční osud. Navíc, jak se zdá, jde o horoskop s určitou univerzální platností. S nevyznačeným datem definitivního vypršení.

Křehká a bezbranná tradice nepopsatelně tvůrčího čtvrtečního semináře byla nadobro rozetnuta. Z jeho záhadných útrob se v duchu posvátného štědrovečerního příběhu, prakticky z ničeho, z nejistých odstavců zpocených talentů, obstoupen ohromenými zvířaty, opakovaně rodil zázrak tištěného slova. Už nebude. Je mi to tak líto, že jednoduše nemůžu ani psát. Taky proto, že se mi ztrápená klávesnice topí v slzách…

Totální kolektivní nasazení. Redakční okna zamlžená párou z kouřících se hlav. Rozbouřená mozková činnost. Vícehlasé vyťukávání vzrušených písmen do prázdných stránek textových editorů. Pohnuté emoce. Zkřivená obočí. Nervózní zírání do stropu. Roztřesené ověřování zdrojů. Plamenné diskuze. Rituální obětování. Nekonečné probírání hromady neotesaného materiálu a zajíkavé zaříkávání bolestně nepřítomných, avšak jistojistě jediných správných dílků, jež by hladce vklouzly do díla. Jakási nepřehledná a chaotická symfonie. Kdo nezažil, nikdy nepochopí.