Když jsem nastoupila do školy, rozdělily se dosavadní aktivity na povinnou docházku a mimoškolní činnost. Na úzkém pomezí mezi oběma skupinami pak úzkostlivě balancovaly didaktické komiksy, jimiž jsem pod ohromnou tíhou svého fyzického a zejména psychického vývoje neuměle zaplňovala lajdácky nalinkované stránky v sešitech vlastivědy, přírodovědy či matematiky.

Poznámka na okraj: Zlom přišel asi ve třetí třídě, kdy jsem navštívila skanzen v Rožnově pod Radhoštěm a nějaký čas pak nekreslila nic jiného než lidové dřevěné domky. Podotýkám, že z různých úhlů. Velice oblíbený byl bokorys a půdorys s nezbytným půdním okénkem.

Udělala jsem jednou pro vždy pořádek v přeplněné složce papírových relikvií (ano, to slovo mě naučil Harry Potter a Pavel Medek). Srovnala jsem všechna – mokrá (z plavání) i suchá (z plavání u tabule) – vysvědčení, výpisy, čestná uznání a pamětní listiny. A:

Výčet mých mimoškolních aktivit, čili úředně zaregistrovaných zájmů, je za ta léta, troufnu si odhadnout, mohutný. Tak mohutný, až ve mně vzklíčily opodstatněné obavy, že oficiální strukturovaný životopis, který se právě chystám sepsat a v nejbližší době rozeslat společně s přihláškami do všech některých koutů univerzity, nebude s to absorbovat ony přívaly pochval a diplomů. 😎

Hrozí, že nakonec budu muset zamlčet příkladnou a nejpříkladnější reprezentaci školy, tedy své několikaleté působení v dětském pěveckém sboru Vrabčáci, popřípadě velice solidní výkony v každoroční soutěži mluveného projevu, v kterémžto klání jsem kdysi i vyhrála, a to sice kalkulačku, což ovšem dodnes považuji za nesmírně ponižující paradox.