Pozor, následující text vyzrazuje konec.

Na starém pergamenu se pomalu objevují černá písmena, poslušně se skládají do slov a společně s nejroztodivnějšími tvory, kteří se mezi nimi tu a tam zjevují, zase mizí v horním okraji. Poslední stopy v rozpraskaných záhybech. Lidé se jen ztěžka zvedají ze svých sedadel. Světlo v kině zůstalo zhasnuté. Možná by vidělo víc slz, než by mu bylo milé.

Zavři oči a otevři svou mysl.

V roce 1977 napsala Američanka Katherine Paterson knížku pro děti o kouzelné zemi Terabithii, do níž dva hlavní hrdinové unikají ze světa starostí a problémů. Učinila tak, aby pomohla svému synovi překonat bolest ze ztráty jeho nejlepšího kamaráda. Její upřímný příběh se dotkl tisíců dětí po celém světě a zařadil se mezi klasická díla dětské literatury. Letos se na plátnech kin objevil film se stejnojmenným názvem – Most do země Terabithia.

Jedenáctiletý, introvertní Jess Aarons pochází z chudých poměrů, má čtyři sestry a problémy s rodiči, kteří se mu dostatečně nevěnují. Ve škole je oblíbeným terčem urážek a posměšků. Svůj čas tráví s notesem, do něhož bez ustání kreslí všemožné snové bytosti. Když se do sousedního domu přestěhuje trošku svérázná manželská dvojice spisovatelů s dcerou Leslie, jeho nehybný život se náhle změní. Přes počáteční zeď pronikne Leslie se svou obrovskou fantazií do Jessova světa a při jedné z procházek v lesích poblíž jejich domovů si zbudují tajné místo, v zemi, jíž dají jméno Terabithia, v zemi, kde se sny mění ve skutečnost.

Stačí mít odvahu překročit řeku, zhoupnout se na laně na protější břeh a rázem se ocitnou mezi kulisami své vlastní hlavy. To lano je most mezi realitou a světem fantazie, kde se nekladou meze, kde ztrácí pojmy jako řád a prohra svůj význam a stačí jediný krok stromového skřeta, aby byly navždy zamáčknuty do země.

Jako Král a Královna bojují proti Temnému pánovi, v němž se zrcadlí všechny Jessovy obavy, proti hrozivým veverčím banditům, proti skřetovi Jennys, který není nepodobný obávané školní tyrance. Když Jesse pozve sympatická učitelka hudby na výlet do muzea ve městě, neboť se v něm snaží podporovat jeho ohromný talent, Leslie se do lesa vypraví sama. Jejich lano se s ní utrhne a ona se utopí v rozvodněné řece. Tak končí role Leslie, která do příběhu vnesla světlo kostelních zvonů.

Paradoxně teprve teď si Jessovi rodiče uvědomí, že mají syna a to sice syna, který právě přišel o nejlepší přítelkyni. On sám se nedokáže s koncem vyrovnat, pořád věří, že Leslie zůstala alespoň v jejich skrytém světě. Nikdo tam není, protože některé sny oživnout prostě nedokážou.

Na památku Leslie položí přes řeku můstek, na vrchol jeho vstupního oblouku přibije štít s nápisem “Nic nás nezničí”. Společně se svou mladší sestrou – ocáskem Maybel pak můstek přejde a znovu nalezne svůj vysněný svět dokonalých barev. Někdo tu ale chybí.

Je to příběh, který vypráví nejen o neobvyklém přátelství mezi dvěma dětmi, on navíc tiše hovoří ke každému svému divákovi, jemuž připomíná, jak pomíjivé je to, co vidí a jak moc důležité je to, čemu věří. Jak záleží jen na něm, jaký jeho svět bude, v jakých odstínech ho uvidí. Nabádá ho, aby nezapomněl na ten zázračný dar fantazie, který mu byl jako dítěti dán, aby v sobě to dítě, dětský otisk v jeho nitru, nezabil přijetím přesně vyměřeného řádu velikého světa.

Titulky skončily, obraz zaskřípal, zablesklo se a ve starém kině se setmělo docela. Mám hlavu v oblacích a jsem teď ve svých vlastních světech, kam vede most z jednotlivých nitek obrazů. Slova tam mají přístup jen někdy.

Mějte mysl otevřenou.