Kdykoli jsem prošla kolem těch otevřených dveří, seděl tam. Nezáleželo, jestli jdu pozdě, brzo nebo náhodou přesně, on tam seděl a upřeně pozoroval obrazovku notebooku, jako by nic mimo ni neexistovalo, jako by svými hranami vymezila svět reality a ochraňovala jej před nebezpečnými přeludy, které se tam někde venku vznášejí, plavou vzduchem z místa na místo podle toho, kam je zavane čerstvý poryv větru. Byl to nějaký obchod s počítači.

Nikdy jsem si výlohu neprohlížela, nedokázala mě zaujmout. Vedle dveří visela cedule. Vzpomínám si na ni, protože mi každé ráno zakrývala výhled a dotěrně se snažila stáhnout pozornost na sebe. Vystupovala z ní dvě veliká slova ? VYSVĚDČENÍ a DĚTI. Byla vyvedena barevnými písmeny, která vyplivla na první pohled nekvalitní tiskárna. V dolní části zplihlého papíru je okupovalo několik menších, černých a zmuchlaných. Možná za hezký průměr poskytoval snaživým školákům slevu na své služby. Možná dokonce za samé jedničky. Je konec července, zahrávat si je ošemetné, vzduch se ztrácí mezi domy, ve vykachličkovaných průjezdech, za pomačkanými popelnicemi, jež v hloučcích hlídají celé své prostranství, panství a majetek, vědomy si své převahy. Naduté, naplněné až po okraj. Vysvědčení už se někam založilo, většinou nestihne přirůst k srdci. Zkroucená písmena na ceduli dávno začala blednout.

Pokaždé se mi zjevil jen právě na ten zlomek sekundy, než jsem se odhodlala udělat další krok. Uzoučkým páskem mezi veřejemi, jímž se otvíral jen natolik, aby ho ráno mohlo obejmout pouličním chladem, pronikal ven jeho soustředěný výraz, výraz dokonalé koncentrace. Nikdy nevzhlédl, nepodíval se mým směrem, vedl mě dál po nerovném chodníku, dokud jsem nezmizela v nedalekém vchodě, nevyběhla po tmavém schodišti do prvního patra a nevstoupila do širokých dveří redakce. Bezostyšně se mi za celou tu dobu nepodíval do tváře, hleděl víc doleva, ale nikdy nezmizel, dokud jsem ho nezamáčkla do lesklého tlačítka počítače a nezačala pracovat. Pokaždé jsem přemítala, jestli ho jednou něco přesvědčí, nějaký záblesk, neodbytný pocit, aby se protentokrát odtrhl od svého světa. Nikdy to neudělal.

Oči jsou obklopeny hustou sítí cév. V oční oblasti jsou tyto cévy navíc velmi blízko povrchu už tak dost tenké kůže. Při únavě se roztahují, aby přivedly k očím větší množství krve, která se pak jeví jako šedá nebo modrošedá plocha.

Měla jsem pospíchat. Pomalým krokem jsem procházela krátkou postranní uličkou vyplněnou neživými, mrtvolnými domy, jimž někdo sobecky sfouknul světlo z oken, a drobícími se auty, která nejistě postávala na březích. Její paže se vpíjejí do rušných křížovatek, ale ona sama umlkla, je tichá. Z obou stran obalena neviditelným sklem. Jakmile vejdete dovnitř, připadáte si nepatřičně, jako ve směšně se vzdouvajícím skleníku, na jehož konec nedohlédnete, dokud se nevydáte kolem uschlých kreatur stojících podél stěn na jednu nebo druhou stranu. Zežloutlé sazenice se svěšenými větvičkami, vyprahlý asfalt, rozežraný hnojivy. Prach. Můžete ale skrz něj projít ven, beze všeho, kdykoli se vám zachce.

Tady jsem ho potkala. Čekal na mě na jednom z konců a hleděl zpříma. Pod oči byly do bolestivé hloubky vyryty rýhy, hrůzyplně tmavé kruhy mu vrostly do obličeje. Jeho tvář byla zřasena do pečlivě uspořádaných záhybů, vyhloubených neznámými dlátky do poddajné kůže. Leskla se drobnými světélkujícími body, postupně odkrývala zahalené vrstvy, štěpila se jako tmavá břidlice na jednotlivé tenoučké desky podobné stránkám prastarého papíru, jež se mohou s každým prudším nádechem sesypat v nic.

Ztratil se tady. Jako malé ustrašené dítě, které v nepozorné chvilce přišlo o svou hračku. Chtěl ji hledat, ale nevěděl, kudy má jít, neznal svoji cestu, neměl mapu. Zeptal se, kolik je hodin. Když jsem se skláněla ke svému zápěstí, bylo čtvrt na devět. Odtušil, že je pozdě. Jistě bylo. Stál jako socha vytesaná z jednoho obrovského kusu kamene, nehybná, omylem odložená sem, do této uličky bez budoucnosti, kam nikdo nepatří. V obličeji se nepohnul jediný sval, jen ty oči, propojené s duší neviditelnou chodbou bez oken, bez světel a bez hořících pochodní, žily. Hovořily, naříkaly, děsily se, zase mlčely. Vynášely na povrch utajená data. Třásly se, dávno vzdálené skutečnosti, s každým okamžikem ustoupily o krok zpět před rozmáhající se tmou.

Minul mě. Ještě jsem tušila, že je někde za mnou, že ještě přešlapuje v té nejisté hranici, za níž už za chvíli nedohlédnu, ale když jsem se konečně otočila, zůstaly po něm jen stopy tlumeně doznívajících kroků mezi zrychlenými mrknutími. Jeho oči odešly a před mým zrakem se opuštěná skulptura propadla pod úroveň ošoupané cesty. Rozviklané dlaždice se prudkým nárazem přetočily o 360 stupňů a s tichým klapnutím se za ní opatrně zavřely.

Ani si nevzpomínám, jakou měly jeho oči barvu. Možná takovou nějakou bezednou.