V moravské metropoli

Na světelné křižovatce se netrpělivě zařadil do pravého pruhu a sotva někde ve vzduchu vystřídala dynamické oranžové kolečko zelená šipka, projel kolem nasvícených pouličních hodin, které ukazovaly na několik minut před devátou hodinou, a zaplul pod rozlehlou střechu třímající v prstech několik ostrůvků. Okupovala je sbírka unavených postav rozsypaná mezi zapáchající odpadkové koše. Elegantní otočkou se vyhnul budově s velkými písmeny, jež se přetahovala, navzájem utiskovala a dohromady tvořila souvislý nápis ÚSTŘEDNÍ AUTOBUSOVÉ NÁDRAŽÍ, a přibrzdil před pokřivenou cedulí s tmavou patnáctkou.

Rozdivočený motor se zajíkl a zarazil, opět přistižen při nepozornosti, pak se otřásl a nakonec rezignovaně, stejně poraženecky jako definitivně udolaný soupeř, naposledy škytl a umlkl. Poslední otřes vyplnil omámená prostranství na sedadlech a uličku uprostřed omotal nitkami přetržených spánků. Hlavy pasažérů z vlasů setřásly rozcuchané paruky a nahé bílé paže se začaly hrozivě vytahovat ze svých ramen. Zadní dveře bezděčně vzdychly, zašuměly čerstvým poryvem večerního ticha, které se na některých místech, k nimž patří i tato zastávka pod příliš nízkým nebem z výpary a šedí naleptané oceli, obejde bez větru, vychýlily hrany asymetricky se přelévajících hromad vzduchu ze správných drah a vypustily do noci s obavami a nedočkavostí těhotné ženy pár oživlých spáčů.

Zadívala se ven z okna. Přímo před sebou zahlédla svou vlastní podobiznu. Po stranách byla rozmazaná štětcem namočeným do sklenice směsi neurčitého přítmí a odlesků přicházejících ze světla na stropě, tvářila se nejistě a z hlavy jí vystupoval nejbližší sloup, ale byla to ona. Chvíli na sebe jedinečný obraz a pouhá kopie hleděly, napjatě se pozorovaly, snažily se nachytat, pak raději sklopily oči. Odraz se, stále ještě se sloupem procházejícím středem čela, očima zabořil někam do útrob autobusu, zatímco skutečná existence si prohlížela neobvyklé množství lidí dole na stanovišti poplivaném rozšlapanými kuličkami vyvanutých žvýkaček. Pokorně čekali, až na ně přijde řada a budou se moci i se svými zavazadly protáhnout na některé z přívětivých sedadel uvnitř vozu. Přemýšlela, zda by měla konečně uvolnit místo vedle sebe, které se prozatím ztrácelo pod napěchovaným batohem zpola překrytým lehkou bundou a příruční taškou, na níž trůnila rozečtená knížka obrácená hřbetem vzhůru. Rozhodla se, že ještě přece jenom vyčká.

Znovu vyhlédla do jedovatě namodralé tmy osázené studeně blikajícími zářivkami. Jako luční světýlka, jako lampióny vzorných bludiček, poskládaných do několika pravidelných řad. Poslední se ztrácela v nedohlednu, někde tam, kde se teď daly pouze tušit zavřené stánky trhovců nabízejících ve dne pod ochranou střechy nádraží všelijaké malicherné zboží.

Z úvah nad bledou září světel ji vytrhla žena v čemsi bílém, která s hlučným žuchnutím dopadla na sedadlo přímo za jejími zády. Asi by jí nevěnovala delší pozornost, kdyby záhy neuslyšela naléhavý hlas, jímž žena začala hovořit, pravděpodobně k telefonu.

Tak copak je?…Tobě je smutno?…A kde jsi? Nahoře?…Ležíš v postýlce?…Máš puštěnou televizi?…Já už sedím v autobuse, za chvilku pojedeme, neboj…Budeš spinkat?…Když zavřeš očička, uteče to rychleji…Jestli chceš, vzbudím tě, až přijdu…Mám?…Přijede to po půl jedenácté, ale ještě mi bude chvíli trvat, než se dostanu domů…Klidně zatím spi, já tě vzbudím…A vyčistil sis už zoubky?…Ty ses na to vyprdl, přiznej se…A na co koukáš?…Ale tam není nikdo chytřejší, že?…No, chytřejší než páťák…Pak budeš mít Ztracené, tak se dívej, jestli chceš…Za chvilku budu tam, slibuju…Klidně spi, broučku, budu u tebe, až se vzbudíš…Tak jo, už pojedem, drž se, mám tě ráda…Papa

Ten překotný a starostlivý rozhovor jí připomínal některou z oněch nepřesvědčivých filmových scén, v nichž představitel hlavní role telefonuje a mluví tak často, že diváka a posluchače nechtěně přinutí uvažovat, zda člověk na druhém konci stíhá odpovídat nebo dokonce zda tam ještě vůbec někdo je.

V mysli se zrodila představa malého, asi desetiletého kluka schouleného pod měkkou peřinou s pestrobarevnými vzory, s očima zabodnutýma do obrazovky umístěné na stolku u protější zdi. Ze všech sil se snaží zůstat vzhůru, aby zaslechl první, zpočátku nesmělé, ale důvěrně známé zašramocení maminčina klíče v zámku. Bosky se rozběhne ke dveřím, v pomačkaném pyžamu, se šťastným úsměvem na tváři, nebo zůstane v posteli a bude předstírat, že spí, dokud se k němu neskloní její tvář a dlouhé vlasy ho nepošimrají na nose, a on náhle vyskočí ze zdánlivě hlubokého spánku a k smrti ji vyděsí, ještě neví.

Motor znovu naskočil a po několika metrech našel svůj hlas, svůj zpěv i svá světla, která s pravidelnou přesností začala rozčesávat snůšky ničeho před sebou na jednotlivé pramínky.

***

Doma, na kuchyňském stole ji čekal prázdný dům, naškrábaný vzkaz a pod ním tři iniciály oddělené od sebe dvěma plusovými znaménky. D+T+L. Nejvíc ji mrzelo, že přesně to si přála. Hodiny právě utkaly polovinu noci a ona si šla bez pobízení vyčistit zoubky.