Mé tělo i mysl teď brázdí rýhy a na různých místech se černají podlitiny. Prvně jsem plně prošla tradičním podzimním rituálem, jehož hmatatelným výsledkem byla schizofrenní dvojhlavá saň, se kterou jsme se hodlali spustit v Divoké Šárce.

Jak dělá drak. Někdo v tom může spatřovat návod. Nalevo je slovní popis, napravo neautorizovaný obrazový doprovod, který by ideálně měl začínat někde v polovině textu, protože zachycuje pouze idylickou finální práci na velkém archu (viz můj rozkošný návrh ženské poloviny), a který nepokrývá různé vypjaté momenty, kdy byl foťák obezřetně zasunut do pouzdra.

Takže:
Nejprve jsme formovali tělo čili kostru, pak jsme debatovali o duši. Automaticky jsem předpokládala, že bude zvrhlá, nicméně… Ovlivněn Čapkovým hravým kubismem mi muž nastínil svou avantgardní vizi. Tvář draka zamýšlel rozpůlit a každou polovinu obsadit jednou lidskou postavou rozvrácenou takříkajíc na prvodíly. Genialitu nápadu měl navíc dokládat fakt, že dohromady budou obě postavy tvořit jeden velký dračí obličej. Zachvátilo mě zemětřesení vyvolané násilnou změnou rolí, kdy muž vyrval laťku z nejbližšího plotu, odpíchl se a jedním mocným obloukem vskočil do obvykle mé intelektuální pozice. Když svou vizi vzápětí propašoval na papír, v jeho polovině skutečně byl kubisticky ztvárněný muž, avšak mou polovinu pojal spíše marxisticko-sexisticky, z čehož jako z žebra vzešla svazačka kyklopka.

Byť byla idea velké tváře zachována, konkrétní neslušný návrh jako takový neprošel, zodpovědně jsem se totiž shodla, že neodpovídá mé představě a že není možné jej nazvat kompromisem, o němž bych měla být ochotná diskutovat.

Každá voda ale nakonec steče dolů, a tak jsme ze sklepa přivlekli prkno a natáhli ho přes tu smrdutou propast mezi námi, do které vrháme veškerý sajrajt a která je přesto stále utěšeně hluboká jako Rákosníčkova tůňka. Po tomto kreativně rozplozovacím několikahodinovém martýriu a dvou rozmlácených židlích se napíchnutím rozdílných výtvarných názorů na jednu špejli zrodilo podivuhodné, komické až groteskní dílo s rozpitou bradavkou. Čapek by byl dojat.

V noci mě pronásledovaly ochmýřené lítací sny. Druhý den jsem se těšila tak, že jsem s předstihem, na hodině literatury faktu, uchváceně vypískla: “Lítá to!”, když se docentovi vznesly poznámky. Muž na mě čekal i s drakem a zástupem imaginárních dětí, co po něm šly jako po flusu. Chtěli jsme je použít coby ztuhlé statisty, kteří budou v popelu péci brambory, zatímco v ohni bude praskat chrastí a ze strnišť zaduje ostrý vichr, aby výtvarné kouzlo scény bylo esteticky dokonalé.

Na kopci nad skalami vítr vskutku dul. Zdivoklý drak nám několikrát málem prchl, ještě než jsme mu zhotovili a podvázali ocas. Pochopili jsme, že máme co do činění s rebelem a individualitou. Oba dva jsme byli trochu rozechvělí. Zima byla tak ukrutná, až si muž vyrobil provizorní papírové boty. Muž z novin. Kolem nás se jako chlupatá smyčka stahovala různorodá smečka pražských psů a jejich venčitelů. Pak se ovšem ta náramná saň konečně vznesla k nebi a všecka naše protivenství rázem vyfičela.

Když jsem ji poprvé dostala do ruky, bylo to vlastně podobné jako držet na vodítku obří dogu bez košíku. Nebo vlkodava. Vznášela se velmi asertivně až dravě, dokud jí vítr neukroutil ocas. Tehdy jsme všichni tři zavyli a my lidé hleděli zběha znovu přivázat, protože žádný drak prý nemůže být dlouhodobě bez ohonu.

Muž mi tu stvůru musel k podržení půjčit ještě několikrát. Pokaždé prskal. Padající slunce sebou definitivně seklo za obzor, horizontální větry majestátně proudily, letadla se řadila na přistání, a kdyby to bylo jen o trošku romantičtější, bylo by to romantické beznadějně. Lecjaký okolopobíhající ratlík by se utopil v hloubce okamžiku.

Clipboard

Post Navigation