Slovo idol má údajně své kořeny v řeckém ipocole, tedy obraz, je překládáno také jako bůžek či modla a nepravý ideál, zkrátka je to cosi, co je kladeno před smysly, aby ony k tomu vzhlížely. Z filozofického hlediska pojem idol označuje specifickou překážku, klam, popřípadě přelud, která se vyskytuje v lidské mysli a jako taková tam úspěšně brání průchodu, respektive vchodu, poznání.

Do komplexního rozboru idolů se pustil Francis Bacon (1561-1626), britský filozof, právník a státník, který se jako jeden z prvních začal zabývat lidským poznáním a když ho dostatečně poznal, zkritizoval, čímž dal základ novému myšlení vůbec.

“The idols and false notions which have already preoccupied the human understanding, and are deeply rooted in it, not only to beset man’s minds, that they become difficult of access, but, even when access is obtained, will again meet and trouble us in the instauration of the sciences, unless mankind, when forewarned, guard themselves with all possible care against them.”

Idoly a nesprávné pojmy, které se již zmocnily lidského rozumu a jsou v něm hluboce zakořeněny, nejenže zaujímají mysli lidí natolik, že tam pravda těžko proniká, nýbrž i tehdy, když je zjednán a povolen přístup, objevují se opět při obnově věd a ztěžují tu práci, ledaže by se lidé, už předem varováni, proti nim pokud možno obrnili.

Podle něj lze k poznání dojít pomocí tzv. induktivní metody, která odvozuje obecné od jedinečného, tedy získává poznatky ze zkušenosti, jelikož zkušenost je nezpochybnitelné východisko poznání. Právě tato teze ho vyšvihla mezi zakladatele empirismu.

Aby se mu to nepletlo, rozdělil si idoly do čtyř skupin a ty si pojmenoval idola tribus, idola specus, idola fori a idola theatri.

A teď něco málo k jednotlivým klamům.

Idola tribus neboli idoly rodu jsou omyly, které mají svůj základ v samotné lidské povaze, v lidské přirozenosti. Jsou vlastní každému člověku už z toho důvodu, že je člověkem a zdá se, že si je tak nese s sebou, ať se mu to líbí nebo ne. “Jak všechny smyslové vjemy, tak i to, co je v mysli, je ve vztahu k člověku, a nikoli k vesmíru. Lidský rozum je jako nerovné zrcadlo, jež, přijímajíc paprsky věci, směšuje svoji přirozenost s přirozeností věcí a tím ji pokřivuje a porušuje.” Jak to chápu, člověk analyzuje svět podle svých smyslů, které ho tak poměrně snadno mohou klamat, jelikož jsou vystaveny právě a pouze jemu, jejich vývody nelze považovat za dogma. Když ale budu vycházet z jeho teorie, není mi jasné, kdo tedy je schopen vnímat svět jako svět, když impulsem pro vnímání jsou právě smysly.

Idola specus – idoly jeskyně vychází z myšlenky platónské jeskyně, z myšlenky dobrovolného vězení, v němž se jedinec skrývá, aniž by si uvědomoval, že tento jeho omezený svět nemůže odrážet skutečnost. Jestliže je každý jednotlivý svět tvořen právě tím, kdo v něm žije, pak vznikl na základě jeho ducha, respektive rozličných výchozích bodů, které ho formovaly a formují. Zde bych viděla celkem zásadní souvislost s idoly rodu, neboť jednou z lidských přirozeností je i toto “budování” jeskyně. Ideální řešení musí být někde na půl cesty, není nutné zbavovat se jeskyní, jejichž přítomnost sama o sobě představuje různorodost lidských duší. Existence mnoha takových světů je přece přínosem pro celou společnost, samozřejmě v případě, že se z nich jejich obyvatelé nebojí – lidově řečeno – vystrčit nos a nebojí se konfrontace s ostatními.

Idola fori jsou idoly tržiště, hezky poetické pojmenování pro omyly, které vznikly tím, že se lidé dohadovali jako na tržišti. Naráží se zde na verbální dorozumívací prostředek – na řeč, jejíž omezenost a nevýstižnost, neschopnost plně obsáhnout význam myšlenek zapříčiňuje zbytečný chaos, svár a neshodu. (Až se konečně naučíme komunikovat telepaticky, to bude jiná.) Tyto jsou Baconem považovány za nejhorší, poněvadž slova plodí slova, a tak ani definice nemohou jednoznačně vymezit platnost a působnost slov. A tak mnohé potenciálně plodné diskuze končí spory o pouhá slova. Prostě slovíčkaření.

A konečně poslední, trefa tak trošku (ale opravdu jen trošku) do vlastních řad, idola theatri, které představují omyly různých filozofických učení, zakořeněných ovšem tak solidně, že jsou považovány za obecnou pravdu, přestože představují pouhé divadelní hry s iluzorními světy, proto idoly divadla, které lze předvádět a mnohokrát reprízovat. (Zajímavé je, že za lživé hry Bacon považuje všechny tradiční a až dosud vynalezené filozofické systémy.)

Abych to shrnula: Zkrátka nebuďme strnulí, abychom v těch jeskyních nezplesnivěli, nestavme kolem sebe zdi předsudků a dojmů a tolerujme světy druhých. Vždyť i oni jednou prohlédnou. A dost možná již prohlédli, jen náš omezený výhled to zatím nezaregistroval.