Jak se češe pes

Muži opustili rodinnou jeskyni a zůstal tu se mnou jen snící tygr. Napadlo mě, že by možná nebylo od věci toho našeho potkánka vyčesat, učesat a vyhnat z kožíšku veškerý parazitující hmyz. Vystrojena nevinným úsměvem a vyzbrojena třemi kartáči jsem psa, který se v předsíni právě slastně protáhl po vyčerpávajícím spánku, vylákala do zahrádky. Šel, naiva, snaže se nedat najevo, jak ho potěšil můj zájem, protože ten má být přece naprosto přirozený a logicky vyplývající ze samotné psí existence. Rozzuřil se teprve v okamžiku, kdy jsem zpoza těla vytáhla nástroje a mlčky mu tak ve vteřině vyjevila své zčernalé úmysly. Leč branka již byla uzavřena a tygr v pasti.

Pokaždé vzpomínám na konejšivá slova v příručce. Psali tam, že je důležité, aby si už štěňátko zvyklo na česání. Při pravidelné péči se pejsek naučí, že kartáč není nebezpečný a nemusí být ani nepříjemný. A – nebude protestovat (pes). Čas strávený česáním navíc posílí pouto důvěry mezi psíkem a majitelem.*

Slova se mi vybavila i tentokrát, přesně ve chvíli, kdy mě pes začal freneticky obíhat po rozvášněných elipsách. Jako obvykle. Když jsem ho konečně ulovila (a věřte mi, že nic se nechytá hůř než nabitá elektrická myš), započala pravidelná procedura upevňování. Pes mručel, bručel, protahoval se, mumlal, vrčel, vyhrožoval, vyl a skučel, drápal, škrábal a vystrkoval všechny myslitelné části těla. Nadával a když byl okřiknut, odmlouval. Válel sudy s cílem odválet se z mého dosahu. Celou tu dobu cenil zuby a hryzal, aby se uklidnil. Vymanil se z mého objetí. Plížil se pryč jako ostřílený partyzán. Při novém sprintu objevil v trávě sousedovu švestku a dál utíkal s ní v tlamě, aby mě dopálil. Vyhrabal díru. Způsobil šrámy mně i trávníku. Všechno marno, důvěra byla přes všechny protesty upevněna.

*To psal jistě nějaký idealista, který šeltii v životě neviděl.