K letošnímu ročníku fakultní multižánrové smršti, co se jí říká festival Pavlač a odehrává se překvapivě na jinak celoročně uzavřené školní pavlači, kam obvykle mohou páchnout jen hnusná kvítka v ještě hnusnějších betonových květináčích, se připrcly oslavy dvacetin naší vyšinuté fakulty.

Na první pohled to vypadalo jako ostré cvičení praktické fotožurnalistiky. Na dav, který odpoledne čítal asi deset hlav, naběhli jak termiti na psí zdechlinu fotokadeti, z nichž asi polovinu tvořili mí spolužáci 🙂 , a z podpaží bleskurychle rvali různé přístroje, aby dopadli fotku svého života. Poněvadž na pódiu mezitím cosi nebezpečně rozjížděla osoba, která nás prve oslovila “študáci”, nebylo zrovna moc co fotit, což leckomu z nich záhy došlo, a tak v agónii invence začali obracet kanóny proti sobě. Domnívám se, že jistý pruhovaný plešatec foťákem za odpoledne ojel všechny přítomné. Osobně bych tedy ale největší respekt měla z Andreje, který s kamennou tváří na obličeji a vražedným aparátem ze stativu a kamery na rameni obcházel celou scénu jak krvežíznivý terorista s bazukou.

Když se tak člověk rozhlídnul kolem sebe, měl dojem, že se kolem něj jak liána obtahuje džungloidní výkvět a musel se zamyslet, zda to náhodou prostě není zapříčiněno povahou samotné fakulty. Někteří na sobě dokonce měla trička s nápisem Ztracená existence.

Pak se do sebe pustili Ocean versus daughter a začalo strašlivě pršet (což by se mi líbilo, kdyby se na mě pod střechou kvůli tomu nelepily fakultní kostice a hustěnky), pročež se ze šňůr rychle sklízely papíry s jakýmisi podivnými fotografiemi. Prázdného provazu okamžitě využil jeden z všudypřítomných prudkých originálníků a přikolíčkoval si na něj (jako první!) svoje nedopité pivo, které mu načepoval proděkan, a pak si ho v té visící pozici – co jiného – vyfotil.

Kromě studentů a neidentifikovatelných fotografoval rovněž vrchní školní sémiolog, který se nejspíš chystal uloupené snímky doma rituálně dekódovat, a byť to celé zatím možná působí jako hodně drsná akce, na místě se nebylo třeba ničeho obávat, poněvadž po pavlači jak největší komando kroužila uniformovaná dvojice fakultních vrátných, jimž dohromady může být asi tak 140 let.

Když jsme se nabažili hudební stage, šli jsme do divadelní části, kde se za normálních okolností úporně přednáškuje. Z místnosti vylézal první divák zrovna skončeného představení a ze rtů mu uniklo hluboké ách. Natěšeni jsme vstoupili – a zhlédli televizní etudu o bramborovém salátu, která byla tak blbá, že mě z ní rozpálila žáha. Následoval o poznání nápaditější Adolf Hilter revival, který ví, že je třeba kontroverzních témat, a do závěrečné třetiny naší divácké soustředěnosti se rozjeli tři skečoidi schizorepráci, co si říkají Vosto5.

Přestože jsem nevydržela do úplného zborcení pavlače, troufám si posoudit, že to byla úchylárna. A že to nebylo zase tak nahovno, jak zpívala skupina Snaha (je patrná). Akorát mě po cestě domů bodal do zad fialový nosorožec.