Minulý týden proběhly na našem ústavu maturity. Na čtyři dny se horní patro budovy proměnilo v černým flórem potažené jeviště, kde se třásly hlasy, kde se koketovalo s významnými pohledy a kde zapocené kliky zanechávaly v dlaních příchozích nervózní zápach, obehnané hledištěm napjatých davů. Já se na maturity podívat nešla, dost na tom, že na tu svou muset budu. Komise prý dusila, prudila a promlouvala do duší, až na pár výjimek se ale studium zdárně zacyklilo.

Právě prožíváme náš první týden, kdy jsme ? jak jsme byli za ten krátký čas několikrát ujištěni ? oficiálně, úředně a potvrzeně definitivně nejstarší na škole, pročež se od nás očekává ? jak nám bylo za ten krátký čas několikrát vyhrožováno ? chování adekvátní pro studenty maturitního ročníku. Poněvadž to ale nikdo, okouzlen zřejmě poetickou zvukomalebností těch silných slov, dále nespecifikoval, nijak výrazně se to na nás zatím neprojevuje.

Snad jen Jindra začíná být trošku víc hysterický, to je ale možná způsobeno šokem, který si přivodil na záchodě, kde mu při potřebě napadaly do mísy kusy omítky.

Svíťa si zřejmě uvědomil, že už promrhal skoro celé tři roky a konečně mě požádal o telefonní číslo. 😉

Joža si ze zoufalství převrátil kotník.

Každou chvíli se někdo s dramatickým výrazem ve zbledlé tváři zarazí a vzápětí všem přihlížejícím sdělí, že příští rok už to budeme MY. Přiznávám, taky to dělám, zvlášť dobře to působí, když v posvátné hrůze procházíme okolo nástěnek v nejvyšším patře, které jsou teď prý již jen a jen naše.

Češtinářka nám prozradila, že už teď je skoro pozdě začít s přípravou. Když začneme v září, jsme v podstatě ztraceni.

Taťka se rozpomněl na svou vlastní zkoušku dospělosti a její tehdy povinnou matematickou součást. Společně jsme došli k povzbuzujícímu závěru, že alespoň některé blbosti nejsou nekonečné.

Když jsem se svěřila se smíšenými pocity, které pramení v tom podivném, náhlém přehopsnutí z ?prosté studentky? na ?nejstarší studentku?, ujistil mě kamarád, že takovými věcmi si já vůbec nemusím zatěžovat hlavu, protože prý budu stejně pořád malá a ten dětský pohled na svět, jenž mi všichni ne úplně neoprávněně přisuzují, mi zůstane až do smrti.

Tak nevím. Těmi postranními dveřmi (protože hlavním vchodem je vchod zapovězen) procházím den co den (víceméně) už třetím rokem a najednou mám pocit, jako bych na té pravidelné cestě obcházela mastné fleky vzpomínek, dní, nekonečných sekund v hodinách matematiky, vtipů, chvilek porozumění, obrázků i “obrázků” ve výtvarce, škodolibostí, zemplu, z něhož jsme měli vždycky ještě horší průměr než z matiky. Některé vzpomínky už na mě z těch kaluží jen hledí, jiné ještě vylézají (zeměpis už letos nemáme, takže matika hraje konečně prim). Zásadně nikdy ničeho nelituji. Možná je brzo na sentimentální bilancování. A možná je právě teď ta chvilka mezi dvěma schody, kdy se ve zlomku vteřiny noha zastaví, nakročená, ve vzduchu.

A víte, jak dopadla Válka růží? Vyhrál kaktus.