Minulý týden proběhly na našem ústavu maturity. Na čtyři dny se horní patro budovy proměnilo v černým flórem potažené jeviště, kde se třásly hlasy, kde se koketovalo s významnými pohledy a kde zapocené kliky zanechávaly v dlaních příchozích nervózní zápach, obehnané hledištěm napjatých davů. Já se na maturity podívat nešla, dost na tom, že na tu svou muset budu. Komise prý dusila, prudila a promlouvala do duší, až na pár výjimek se ale studium zdárně zacyklilo.

Právě prožíváme náš první týden, kdy jsme ? jak jsme byli za ten krátký čas několikrát ujištěni ? oficiálně, úředně a potvrzeně definitivně nejstarší na škole, pročež se od nás očekává ? jak nám bylo za ten krátký čas několikrát vyhrožováno ? chování adekvátní pro studenty maturitního ročníku. Poněvadž to ale nikdo, okouzlen zřejmě poetickou zvukomalebností těch silných slov, dále nespecifikoval, nijak výrazně se to na nás zatím neprojevuje.

  • Snad jen Jindra začíná být trošku víc hysterický, to je ale možná způsobeno šokem, který si přivodil na záchodě, kde mu při potřebě napadaly do mísy kusy omítky.
  • Svíťa si zřejmě uvědomil, že už promrhal skoro celé tři roky a konečně mě požádal o telefonní číslo. 😉
  • Joža si ze zoufalství převrátil kotník.
  • Každou chvíli se někdo s dramatickým výrazem ve zbledlé tváři zarazí a vzápětí všem přihlížejícím sdělí, že příští rok už to budeme MY. Přiznávám, taky to dělám, zvlášť dobře to působí, když v posvátné hrůze procházíme okolo nástěnek v nejvyšším patře, které jsou teď prý již jen a jen naše.
  • Češtinářka nám prozradila, že už teď je skoro pozdě začít s přípravou. Když začneme v září, jsme v podstatě ztraceni.
  • Taťka se rozpomněl na svou vlastní zkoušku dospělosti a její tehdy povinnou matematickou součást. Společně jsme došli k povzbuzujícímu závěru, že alespoň některé blbosti nejsou nekonečné.
  • Když jsem se svěřila se smíšenými pocity, které pramení v tom podivném, náhlém přehopsnutí z ?prosté studentky? na ?nejstarší studentku?, ujistil mě kamarád, že takovými věcmi si já vůbec nemusím zatěžovat hlavu, protože prý budu stejně pořád malá a ten dětský pohled na svět, jenž mi všichni ne úplně neoprávněně přisuzují, mi zůstane až do smrti.
  • Tak nevím. Těmi postranními dveřmi (protože hlavním vchodem je vchod zapovězen) procházím den co den (víceméně) už třetím rokem a najednou mám pocit, jako bych na té pravidelné cestě obcházela mastné fleky vzpomínek, dní, nekonečných sekund v hodinách matematiky, vtipů, chvilek porozumění, obrázků i “obrázků” ve výtvarce, škodolibostí, zemplu, z něhož jsme měli vždycky ještě horší průměr než z matiky. Některé vzpomínky už na mě z těch kaluží jen hledí, jiné ještě vylézají (zeměpis už letos nemáme, takže matika hraje konečně prim). Zásadně nikdy ničeho nelituji. Možná je brzo na sentimentální bilancování. A možná je právě teď ta chvilka mezi dvěma schody, kdy se ve zlomku vteřiny noha zastaví, nakročená, ve vzduchu.

    A víte, jak dopadla Válka růží? Vyhrál kaktus.

    Post Navigation