Minulý týden proběhly na našem ústavu maturity. Na čtyři dny se horní patro budovy proměnilo v černým flórem potažené jeviště, kde se třásly hlasy, kde se koketovalo s významnými pohledy a kde zapocené kliky zanechávaly v dlaních příchozích nervózní zápach, obehnané hledištěm napjatých davů. Já se na maturity podívat nešla, dost na tom, že na tu svou muset budu. Komise prý dusila, prudila a promlouvala do duší, až na pár výjimek se ale studium zdárně zacyklilo.
Právě prožíváme náš první týden, kdy jsme ? jak jsme byli za ten krátký čas několikrát ujištěni ? oficiálně, úředně a potvrzeně definitivně nejstarší na škole, pročež se od nás očekává ? jak nám bylo za ten krátký čas několikrát vyhrožováno ? chování adekvátní pro studenty maturitního ročníku. Poněvadž to ale nikdo, okouzlen zřejmě poetickou zvukomalebností těch silných slov, dále nespecifikoval, nijak výrazně se to na nás zatím neprojevuje.
Tak nevím. Těmi postranními dveřmi (protože hlavním vchodem je vchod zapovězen) procházím den co den (víceméně) už třetím rokem a najednou mám pocit, jako bych na té pravidelné cestě obcházela mastné fleky vzpomínek, dní, nekonečných sekund v hodinách matematiky, vtipů, chvilek porozumění, obrázků i “obrázků” ve výtvarce, škodolibostí, zemplu, z něhož jsme měli vždycky ještě horší průměr než z matiky. Některé vzpomínky už na mě z těch kaluží jen hledí, jiné ještě vylézají (zeměpis už letos nemáme, takže matika hraje konečně prim). Zásadně nikdy ničeho nelituji. Možná je brzo na sentimentální bilancování. A možná je právě teď ta chvilka mezi dvěma schody, kdy se ve zlomku vteřiny noha zastaví, nakročená, ve vzduchu.
A víte, jak dopadla Válka růží? Vyhrál kaktus.