Třídní schůzky, které se dnes konaly na naší škole při příležitosti zakončení­ třetí­ho letošního čtvrtletí­, ve mně vyvolaly klubko protichůdných pocitů. (Rodič, který se výše zmíněného dýchánku zúčastnil, se musel jí­t uklidnit do lesa – prý aby ze sebe dostal ten puch – ke komu tam čuchal?). Zatím z matematiky nepropadám, ale jsem tomu nejblíž od začátku hvězdné gymnaziální­ kariéry. 🙂 Hledala jsem ve svém archívu něco optimistického, něco, co by do dneška vnášelo naději v lepší zítřky, a kupodivu jsem nalezla a kupodivu to má co do činění­ se školou.

4.9.2006

Tak a je to tu! Opět přišel ten den, kdy jsme se všichni, plni očekávání, vecpali do oněch dveří, za kterými na nás zpoza každého rohu vykukují vědomosti, korunované zákeřnou vědomostí. Seděli jsme ve třídě, otevřenými okny k nám proudil čerstvý vzduch, neboť venku se spustil ohromný liják. V nejedné duši pršelo stejně. Od loňska se v podstatě nic nezměnilo, jen asi polovina třídy zkrátila svůj vlas.

Renata s Jindrou se rozhodli zasednout místo přímo za naší lavicí, aby nám tak ?mohli být blíž?, jak ve své obhajobě uvedli. Nicméně žalobce Jirka, rázný to hoch a zároveň obyvatel inkriminované lavice po dva předcházející roky, byl s jejich usvědčením velice rychle hotov a černé pasažéry odstranil ještě před příchodem svého dvojčete Svíti. Přesunuli se tedy do páté lavice prostřední řady, aby se za několik minut opakovalo stejné drama s drobnou výměnou na lavici rozčílených, ke kterým se tentokrát přihlásily Míša s Janou, slečny z ?Fryštáka, to je skoro Zlín?. Začínalo to s našimi přáteli vypadat bledě, neboť se na ně smály už jenom stále zelené přední lavice, ovšem v poslední chvíli nefalšovaného zoufalství se jim Jožinek uvolil uvolnit jejich bývalou lavici, třetí uprostřed, do které vděčně a pokorně zapluli.

Znovu jsme četli řád, znovu jsme se dozvěděli, že máme jakási ?práva?, slovo nevídané a neslýchané, tím míň v souvislosti se školou, opět mi byla do vlastní péče přiklepnuta třídní kniha, naše nejcennější dítko. Na místo Denisky, která odletěla za oceán a ještě kus, se k náhradnímu rodičovství upsala Krisťa, složila zapovězenou přísahu a já teď mám konečně aspoň jednoho podřízeného.

Jirka vzadu vzdychal a slintal, protože z něj třídní vymámila dvě stovky na novou čipovou kartu. Potom raději usnul. Ve snu vzdychal dál.

Zato Svíťa dostal zcela férovou nabídku nechat si na vlastní riziko kartu svoji, mírně ?načnutou? a silně dolámanou, nebo si za dvě stě korun českých koupit víceméně novou, tu Denisčinu. Takže v podstatě téměř nepoužitou. Odvážně se ovšem přihlásil ke své vlastní, žádný obchod se nekonal a škola utřela nos.

A. byla červenější než červená Karkulka v jahodách a ucho měla zase o něco větší.

Krisťa má ode dneška na škole dvojnici, protože já jsem zřejmě jediná, která má pocit, že si se ségrou moc podobné nejsou. Byla na návštěvě u nás ve třídě a celou dobu vyla, že chce pryč. Klasický syndrom prvního dne v holešovském gymnáziu. Někteří vyjí i nadále, ostatní rezignují.

Joža má obvázanou ruku a ustavičně tvrdí, že se jen ?blbě trefil do sádrokartonu a zlomil si malíček?. Sprostě na nás teď místo jednoho prstu ukazuje pomalu celou ruku. Myslím, že ho bude mít brzo zlomený podruhé. Na tričku měl hada. Had.

Žirafka nám dovezla dárečky od Italů, byla naštvaná a nechtěla vysvětlit proč. Asi něco smrtelně tajného, pročež počítám, že o tom budu moci více napsat zítra. Potom zjistila, že ze semináře ji bude učit paní ředitelka a byla – jak to popsat – u vytržení­. Nakonec se dočetla, že v její skupině bude sedět i Hřib ze septimy a vzteky div nevylítla. Taky má nové botasky, na takovémhle podpatku. Odmítám se teď na ni dívat, protože bych jí nerada pořád koukala na hrudník. Beztak bych tam toho moc neviděla.

Jindra je chudák celý nějaký přepadlý, trápí ho starosti, ale pere se s nimi statečně.

Blanka dělala brigádu v nemocnici svatých sester nebo nějakého podobného druhu, kam ji procpal tatínek, protože ona skutečně není svatá. Jedináček. Její opálení ze Slovenska už prý zmizelo.

Marťa dorazila jako vždy poslední, chvíli předtím, než se Jožovi podařilo nás přesvědčit, že ji vyhodili skrz snižování stavů na ústavě.

Taky se s tebou musím podělit o nejlepší novinku dne. Letos máme ?bohužel už jen tři hodiny matematiky týdně?, jak nám s lítostí oznámila třídní. Přijali jsme tuto dávno známou zprávu vážně a důstojně, ačkoli naše nitra zaplesala radostí logicky nevídanou. Snad jen Zuzka se zatvářila nespokojeně, protože Zuzka je naše Zuzka a my ji za to máme rádi.

Jako každý rok, i letos jsme si rozebrali skříňky, ty plechové stvůry, naše jediná školní útočiště s troškou soukromí, pokud nepočítám veřejné záchody. Ovšem když jsem se s ní vydala přivítat, čekal mě jistý šok způsobený její novou podobou, konkrétně zářivě žluto-oranžovým nátěrem, kterým se pyšnila a skvěla mezi šedými rozpadlinami na míle daleko. Nešla otevřít. Zítra ji snad vypáčím.

…
Kde ty vlahé časy jsou?