Doktor Snobek už na semináři kritiky nevěděl, co by nám ještě chytrého řek’, případně koho by zkritizoval, a tak nám nařídil, abychom ve zbytku času napsali kritiku na jakože “novou” bankovku, co zrovna máme po ruce. Vzhledem k tomu, že to nebyla ani tak z nouze ctnost jako spíš z nouze vopruz, a nebude to jinak vůbec k ničemu, mrskám to aspoň sem. 
Do oběhu vniká v těchto dnech docela nová stokorunová bankovka o rozměrech 14 na 6,9 centimetrů, jíž na líci dominuje ctihodná busta Karla IV. vyvedená rukou grafika Oldřicha Kulhánka.
Volbu stokorunového protagonisty, jehož úděl nakonec padl na známého Lucemburka, takzvaného Otce vlasti, provázely zřejmé rafinované pohnutky. Mocný král a římský císař, který se zasloužil o české země měrou nesmírnou, symbolizuje jistě sílu a velikost, je to na výsost seriózní postava. Kdo jiný by nám mohl lépe vnuknout toužebnou myšlenku, že naše měna dlí v bezpečí a těší se stabilitě jako nikdy, než panovník z dob romanticky zašlého středověku, jenžto je soustavně halen do konotační aury domnělé jistoty a řádu. Důstojnost samotné bankovky pak ještě dokládá vyobrazení pečeti Univerzity Karlovy a velkého státního znaku na rubové straně papíru.
Kulhánkovo zpracování ve spojení s měňavě zelenou barvou bankovky nám však patrně bezděky nabízí jaksi nečekaný a inovativní pohled na situaci. Karel IV. se totiž v tomto podání skrze české platidlo noří do nového mýtu, obrůstá mořskou trávou, řasou a chaluhami. (Mezi prsty mu pučí plovací blány a do zadku ho šimrá velrybí kůstka, na to však nevidíme.) Více než cokoli jiného, pakliže nebudeme počítat skřítka Vodenku z pohádek o Křemílkovi a Vochomůrkovi, teď jeho tvář připomíná rysy Poseidóna, toho (mytického) času starořeckého boha moře a vodního živlu. Namísto trojzubce podpírá oblouk bájného království pod hladinou gotická klenba, Karlův hustý vous volně splývá ve vodních proudech, Karel poulí rybí oči a jeden by čekal, že zpoza okraje bankovky si to sem každou chvíli přihasí Blanka z Valois s opravdovou rybí ploutví coby mořská panna.
Což o to, vzezření Poseidónovo těžko může našeho panovníka významně znectit, ostatně oba jsou závažné osobnosti a vládnou svým poddaným, jen ti mořští mají víc šupin. Mimochodem vezmeme-li tento fakt do úvahy a propojíme-li jej s vánoční tradicí rybí šupiny vkládané pod štědrovečerní talíř, čímž se má zajistit, aby se peníze v domě držely, je to dokonce velmi přirozené a elegantní vyústění. V této souvislosti však může chce se až říct vyplavat jistý víceméně intuitivní problém, který klíčí na úrovni jazykové. Na mysli mám přirozeně dvojici “vodník – podvodník”. Byť tato slova formálně nejsou příbuzná, neboť jejich významy spolu nesouvisejí, zdá se, jako by v jádru, kromě kořene, přeci jen cosi společného měly. Zvlášť protože existuje bytost vodní, podvodní, tedy prakticky tatáž, a hned vedle nich stvoření podvodné.
Čímž se pozvolna dostáváme k ochranným prvkům, jimiž je bankovka obdařena proti lapkům. Kromě vodoznaku, ochranných vláken a skrytých obrazců je jich ještě několik, avšak pro případ, že tento text nečtou jen poctivci, nebudu dál radit, na co všechno si při výrobě dávat pozor, aby s tím taky měli nějakou práci.
I kdyby snad ale bylo falešné, neubralo by to platidlu na (aspoň přibližném – v závislosti na šikovnosti) kouzlu zšeřelého mořského mikrosvěta. Kardinální otázka, kterou si po tom všem ovšem musím klást, proto zní akorát právě tak, proč chudák Karlík dostal jen stovku.