Sotva uběhly tři měsíce zoufalství, jehož pramenem byl bolestně přítomný fakt, že je mi plno let, slavím devatenáctý svátek. Ten paradox plyne ze skutečnosti, že zatímco moje narození asi všichni s úlevou oslavili (tři dny jsem prý stávkovala, což jsem ale dělala jenom proto, abych měla hezčí datum, než mi předpověděli), předpokládám, že já si flámování nijak zvlášť neužila. Alespoň se nepamatuju. Tím pádem první narozeniny proběhly až rok po prvním narození, kdežto svátek nešel od nuly, ale od jedničky.

Narozeniny ráda nemám, asi od mých patnácti let jsou pro mě zdrojem nostalgických úvah a přemítavých depresí. Zrcadlí se v nich má bezmoc v souboji s časem. Zavírám se do komory, lezu na kopec a čučím do stromů. Pubertální děti by dospívání údajně rády přeskočily a hned zapadly mezi dospělé. Jako milé pubertální dítě jsem toužila zůstat malá. O narozeninách pokaždé prohrávám.

Zato svátek, byť je vždycky ještě o krok a rok dřív, snáším obstojně. Někdo to navíc zařídil tak, že ho často s sebou odvezu někam pryč a oslavím v cizích krajích. Čas k přemítání je utopen v moři, ušlapán na výletě, shozen z rozhledny do kraje nebo ukolébán vonící loukou a tmavnoucím večerem. Před dvěma lety Thassos, před osmi lety Orlické hory. Vzpomínám si, že tenkrát jsme právě procházeli nějakou vesničkou, kde stál necelých dvě stě let starý kostelík sv. Anny. Já mám jméno taky po svaté, po babičce.